V roce 1898 nastoupil do umělecké školy v Hořicích v Podkrkonoší do sochařského oddělení. V roce 1900 přesídlil do Prahy na Akademii, kde studoval u Josefa Václava Myslbeka. Stále více ho zajímala malba. Přešel k Václavu Brožíkovi, učil se také u Vojtěcha Hynaise, Hanuše Schwaigera a Františka Thieleho.
Kubín si nějaký čas vydělával jako kreslič dokumentace speleologických výprav Karla Absolona (1877 v Boskovicích – 1960 v Brně) a Františka Straňáka (1875 – 1957) do Moravského krasu.
Jeho umělecké začátky, mládí, kořeny tkví „v prostředí neklidném, zvídavém, toužícím po vysvobození ze všech tradičních pout, jimiž byli na počátku 20. století svíráni žáci pražské akademie. Několik se jich vzepřelo školským receptům a spojilo se v úsilí proniknout zásady moderního malířství, jež byly objevovány v revuích, na cestách za hranice a především ve výstavách zahraničního moderního umění, které v Kotěrově pavilonu pod zahradou Kinského pořádal mladý výtvarnický spolek Mánes.“ (Cituji dobový článek výtvarného kritika Jaromíra Pečírky.)
Stručně řečeno Otakar Kubín byl tehdy členem skupiny nespokojených akademiků, která se stala ohniskem nových snah. Na veřejnost vystoupila skupina roku 1907 výstavou „Osmy“, k níž vedle Kubína patřili Emil Filla, Bohumil Kubišta, Willi Novak, Antonín Procházka, E. A. Pittermann, Bedřich Feigl a záhy zesnulý Max Horb. (Horba nahradil Vincenc Beneš, později se přidali Václav Špála a Linka Scheithauerová – Procházková).
Mladé malíře spojoval obdiv k umění Munchovu, van Goghovu a Gauguinovu – Kubín ale více než k Edvardu Munchovi inklinoval ke Goghovi a Gauguinovi. V souladu s vývojem svých pražských kamarádů se Kubín těsně dotknul kubismu, ale jen tak trochu a nakrátko. Kubín v podstatě toužil po prostém, srozumitelném sdělení svých smyslových zážitků.
Těsně před válkou, v roce 1912 se Kubín usadil v Paříži.
Válka ho zastihla v Bordeaux uprostřed pilné práce. Zakusil, jako mnozí na venkově, trpký osud rakouského příslušníka, což pro Kubína, uvědomělého Čecha a přítele Francie, bylo velmi trapné.
Po roce 1918 se jeho tvorba ustálila v osobitém klasickém naturalismu. Od roku 1919 pravidelně vystavoval v Salonu nezávislých (Salon des Indépendants) a od roku 1924 také na salonu v Tuileriích v Paříži.
Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie
Žil v Paříži, v létě v Provenci, v Auvergni, v Simiane-la-Rotonde, žil sám se sebou, naslouchaje jen hlasům svého nitra.
Maloval zátiší, květiny, krajiny. „V nich snad leží těžiště vší jeho tvorby. Jsou lyrickým přepisem přírody, přírodou viděnou v něžných barvách a v teplé, něžné atmosféře. Je to příroda klidu a pohody, bez bouří a hry živlů, země pastýřů a stád, mírných strání a olivových hájů…“ (Znovu jsem dal slovo kritiku Pečírkovi.)
V roce 1925 Kubín přijal francouzské občanství.
V listopadu 1951 přijel na měsíc na Moravu do rodných Boskovic – a zůstal zde dvanáct let. (Komunisti mu stihli dát titul zasloužilého umělce a Řád práce.) Pak zamířil zpět do Francie a už se nevrátil. 17. října 1969 v Marseille zemřel.
Pochován je ve městečku Apt, ležícím při staré římské cestě asi půl sta kilometrů od Avignonu.
Boskovice mu v roce 2003 odhalily v parčíku na místě bývalé staré pošty – tedy v místech jeho rodného domu – pomník, přesněji bustu, kterou vytvořil akademický sochař Bedřich Čelikovský (1929 v Paříži – 2015 v Brně).
Zdroje: Jaromír Pečírka, Salon, 1935; Wikipedie; Luboš Sušil, Listy regionů; V. Darras, Rozkvět, 1929
