Karel Černý nacházel střed své jistoty v osamocení, v tichém polaskání a pozastavení se nad věcmi neživými

„Obrazy Karla Černého jsou pro mne dramatem, zřetelně členěným ve tři jednání, ve tři citové vrstvy. Trojí přítomnost, přítomnost lidí, krajin a věcí docela obemyká i naplňuje jeho tvůrčí svět samotáře, svět v kruhu, bez začátku a konce. Nejsilněji tu na diváka doléhá svět jeho lidí, ať ve dvojicích nebo lidí osamělých, ztracených v příšeří, stmívání či temnotě, do níž jen z dálek prohořívají barevná světla, lidí chutnajících ostré doušky života, na jejichž dně je zahořklá pachuť smutku.“ (Jan Drda)

Karel Černý (*19. února 1910 v Brně), jeden z nejtalentovanějších malířů své generace, se vyučil mechanikem, při zaměstnání navštěvoval kurs kreslení a malování na večerní dělnické škole. Velmi toužil studovat na Akademii výtvarných umění, proto prý postával před vchodem do školy se svými kresbami tak dlouho, až upoutaly pozornost Jakuba Obrovského (1882 v Brně – 1949 v Praze), který Černého přijal hned do 2. ročníku. Na AVU studoval v letech 1933 až 1938.

V začátcích tvorby byl Karel Černý ovlivněn především Preislerovou melancholií, objevuje se v ní celoživotní pocit osobního osamění, mající kořeny v trvalém postižení páteře, buďme konkrétní – hrbu, i tvrdých životních zkušeností.

Kreslil perem, tuší, uhlem i barevnými křídami, jeho osobitá barevnost odpovídá životnímu pocitu, převládá fialová, modrá, zelená, šedá, černá a hnědá.
V obrazech je patrný i vliv expresionismu Edvarda Muncha, ale také Bohumila Kubišty.
Jeho tvorba spočívala v malbě velkých barevných ploch bez plastické modelace, s výraznými, velmi zjednodušenými konturami, převážně temného koloritu, který evokoval dojem smutku. Stejným způsobem se vyjadřoval jak v žánrových scénách (Zahradní restaurace; Tanec v zahradě), tak v zátiší a krajině, především jihočeské.

Je asi nějaký vyšší řád, který nemůžeme pochopit, ale o to silněji jej můžeme cítit. Sto let Zdeňka Sýkory

Jeho malba je silně pastózní (sám si míchal barvy z práškových pigmentů).
Maloval zásadně podle modelu, krajiny podle kreseb a skic, pořízených na místě.
K některým námětům se často vracel – přelidněné bary a zahradní restaurace, milenci, krajina jižních Čech, řeka s parníkem.

V roce 1939 namaloval obraz Zmrtvýchvstání pro kapli v obci Koryta (okres Mnichovo Hradiště).
Roku 1940 vstoupil do SVU Mánes, nebyl však členem žádné moderní umělecké skupiny.
Obrazy z období 2. světové války a nacistické okupace odrážejí tísnivou atmosféru doby (Naříkající ženy, Oplakávání).

V letech 1946–49 jezdil každý rok do Francie, okouzlila ho nejen Paříž, ale i francouzská krajina a především moře. Barvy jeho obrazů se projasnily, také vlivem tvorby francouzských malířů Raoula Dufyho a Fernarda Légera, a staly se více dekorativními. Objevily se nové náměty – po návratu maloval zátiší, poučená kubismem, a noční krajiny, zachycující opět pocity osamění.
Znovu se do Francie podíval až v roce 1957.

Úsměvný svět Jiřího Kalouska. Z jeho kreseb vyzařuje radost a rajská pohoda

Měl 28 samostatných výstav. První skupinové výstavy se zúčastnil v Paříži v roce 1946 v galerii La Böethie, od té doby byl svými díly zastoupen na všech významných výstavách doma (SVU Mánes, přehlídky čs. výtvarného umění) i v zahraničí – třeba na Expo 58 v Bruselu.

Z lásky k matce často připojoval k signaturám svých děl písmeno Š, což je začátek jejího dívčího jména Šíchová. Možná také proto, aby se odlišil od jiného výtvarníka, francouzského legionáře Karla Černého – ale častěji Charlese Cernyho (1892 v Praze – 1965 v Paříži).
Zemřel náhle 18. října 1960 v Praze na zápal plic.

Jeho teskné, procítěné obrazy patří ke klasickým příkladům českého malířství 30. až 50. let. Na aukcích se jeho díla prodávají za statisícové částky, před pěti lety se v české pobočce Dorothea prodala jeho raná krajinomalba Vesnice nad řekou za 1,14 milionu korun.