Franta Úprka se narodil 26. února 1868 v Kněždubě na Moravském Slovácku.
Františkův otec Ján Uprka vlastnil selskou usedlost, na které hospodařil – dnes je tu muzeum. Ján Uprka se krom hospodaření věnoval také lidové umělecké tvorbě, konkrétně malbě náboženských i folklorních motivů aplikovaných v interiérech obydlí, na předmětech denní potřeby i na svatých obrázcích. Ján Uprka mohl výtvarně na své dva syny působit velmi krátce, jelikož zemřel v roce 1874, stár šestačtyřicet let, na sepsi.
Frantova matka nebyla nakloněna uměleckému směřování svého syna Franty, naopak se snažila, aby si zajistil praktické vzdělání pro budoucí učitelskou nebo duchovní dráhu.
Franta Úprka měl tři sourozence. Jožu (1861), který byl významným malířem, Martina (1863), který hospodařil na rodovém majetku a sestru Alžbětu (1865).
Mladý Franta navštěvoval dva roky německé piaristické gymnázium ve Strážnici. Pro neuspokojivý prospěch školu opustil a krátce vypomáhal matce s hospodářstvím. Další studia – rovněž neúspěšná – se již ubírala uměleckým směrem. V letech 1883–84 studoval na řezbářské škole ve Valašském Meziříčí. Školu však nedokončil a v roce 1885 odešel do Prahy, kde se zajímal o studium modelování na Akademii u prof. Josefa Maudra. Vzhledem k nedokončenému středoškolskému vzdělání nemohl být přijat.
Úprka proto nastoupil jako pomocník v řezbářské a sochařské firmě Jana Krejčíka. Následně se učil kamenickému řemeslu u sochaře Jindřicha V. Čapka a pracoval v ateliérech sochařů Antonína Pavla Wagnera a Bohuslava Schnircha.
V letech 1890–92 si odbyl Úprka vojenskou službu v Kroměříži. Po absolvování vojny se vrátil zpět do Prahy a následně podnikl studijní cestu po českých a německých městech. Navštívil během ní odbornou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích, pobýval krátce ve Frankfurtu nad Mohanem a Erfurtu. Po cestách zakotvil zpět v Praze, kde pozvolna přešel od kamenického řemesla k uměleckému sochařství.
V roce 1896 se v Praze definitivně usadil. Oženil se zde s Otilii Chramostovou, dcerou Josefa Karla Chramosty (1829 – 1895), herce Stavovského a později Národního divadla.
Franta Úprka byl členem SVU Mánes a od roku 1909 též zakládajícím členem Sdružení výtvarných umělců moravských. Mezi léty 1903 a 1908 byly jeho sochy k vidění na členských výstavách v Praze i mimo ni.
Roku 1906 vystavoval své dílo na Mezinárodní výstavě v Miláně. Rok 1910 se nesl v duchu italských výstav – v Benátkách, Miláne, Turíně a v Římě. Další zahraniční vystoupení proběhlo od března do dubna 1911 v Londýně v Doré Gallery.
Roku 1918 otevíral Franta Úprka obnovení provozu galerie Topičova salonu po nucené sedmileté pauze, a to společnou výstavou s Aloisem Kalvodou (1875 ve Šlapanicích – 1934 v Běhařově).
V poválečných letech provedl dva náhrobky na Národním hřbitově v Martině. Náhrobky byly odhaleny v roce 1923 za přítomnosti prezidenta T. G. Masaryka. Roku 1920 zastupoval na pařížském Salonu české sochařství svou známou sochou Poutníků.
Před koncem svého života, od roku 1927, často pobýval na Slovensku, kam jej přivedly mj. pracovní záležitosti. Dokončoval zde sochařskou výzdobu fasád veřejných budov v Bratislavě (Zemská banka a Zemědělské muzeum).
Jeho posledním dílem, odhaleným až posmrtně, je Pomník padlých hrdinů v Uherském Ostrohu.
Pražské příležitosti vidět jeho dílo přiblížíme v naší fotogalerii.
Svým dílem náleží Franta Úprka k národopisně a folkloristicky orientovanému proudu české secese reprezentovanému mj. také Jožou Uprkou, Stanislavem Suchardou, Dušanem Jurkovičem nebo Janem Koulou. Pole jeho tvorby je široké: od portrétních i ryze uměleckých bust a reliéfů přes sochařskou výzdobu architektury, volnou sochu a sochařská i architektonická řešení náhrobků až po realizaci drobných modelů porcelánových sošek určených k masovému prodeji. Tematicky je dílo Franty Úprky svázáno s jeho rodným Slováckem, tamější lidovou kulturou i životním stylem. Stěžejní část Úprkova dochovaného uměleckého odkazu spravuje Galerie výtvarného umění v Hodoníně.
Známějším z umělecké rodiny je malíř Josef – Joža Uprka (1861 v Kněždubě – 1940 v Hroznové Lhotě). V jeho případě respektuji podobu jména s krátkým U, Franta se podepisoval s dlouhým Ú. Malíř byl tvrdý, těžko přístupný člověk, city dával najevo zřídka. Joža byl nejstarším dítětem v rodině, která se octla brzy bez otce, což se odráželo v jeho vztahu se sourozenci a zejména s nejmladším Frantou. Z dochované korespondence čteme o láskyplném vztahu, o Jožově snaze bratrovi pomoci v uměleckém světě, o cenných radách ohledně námětů, o společné lásce ke kraji, ze kterého vzešli. Povahou ale byli maximálně odlišní. Francek byl odmala velice živý a až nepřiměřeně veselý. Jožovy vrásky nebyly od smíchu. Byl prudký a často podmračený.
To je pohled Petry Karpíškové, vycházející ze studia důvěrných materiálů. Navenek ale vztah vypadal jinak.
„S Frantou býval ve stálých sporech. Nebyl mu často dost určitý, jindy ne dost svojský, pořád bylo zkrátka něco ve Frantově tvorbě Jožkovi proti mysli,“ vzpomínal kdosi. Zda ale došlo i na facky, jak Joža říkal malíři Otakaru Noskovi ze Strážnice, těžko říct. Joža Úprka ale s bratrem několik let nemluvil, když Franta v nějaké hádce vytáhl rodinnou historii, jak Joža z furiantství utopil vůz s koňmi v rozvodněné Veličce.
Je zajímavé, že Franta Úprka, Stanislav Lolek, Alois Kalvoda – všichni představitelé jedné generace význačných moravských impresionistů, kteří vždy okázale zdůrazňovali své moravanství, že působili a žili v Praze.
Ateliér měl ve vinohradské Lublaňské ulici, bydliště uváděl tato: 1896 – Londýnská 22, 1900 – Záhřebská 11, 1908 – Ruská 10, 1913 – Bulharská 1, pozdějšími údaji nedisponuji.
„Kupodivu dlouhý trvalý pobyt v Praze nedovedl nic změnit na Úprkovi, nezapírá svého slováckého junáctví: žije léta v Praze, ale je stále uměním a tvořením dosud v rodném Kněždubě: odtud a z jeho nejbližšího okolí jsou jeho krásní poutníci, jeho naříkačky, písmáci, sekáči, vinaři, hudci, okopávači, rozsévači, zbojníci, děvčata i šohajové. Polní práce, hodový tanec, kostelní modlitba, to je trojzvuk umění Úprkova,“ napsal při příležitosti mistrových šedesátin redaktor a spisovatel Adolf Veselý (1886 v Lipůvce u Tišnova – 1961 v Praze).
„Udivuje zdravím, působí svou samorostlostí, zaujme svou srdečností. Zdravě růžový je ve výrazné tváři a má gesta, která jako by chtěla jásat a se veselit na venkovských hodech. Řeč jeho je jadrně slovácká. Nelze zapomenout, karakterisujeme-li ho, na nezbytnou viržinku. Tak ho vídáváme při čtvrtečních večerních schůzkách ve vinárně u Mohelských v Pštrosově ulici v Praze, kde se scházejí moravští výtvarníci a jich přátelé z Moravy. Popíjíme věstonické vínečko, které Úprka vzhledem k nedávným objevům překřtil na »mamutí krev«.
V roce 1928 prodělal Franta Úprka zánět slepého střeva a byl operován ve Vinohradské nemocnici. Po operaci se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval. Po dalším pobytu v nemocnici odjel s manželkou načerpat nové síly do Tuchoměřic u Prahy.
Zde 8. září 1929 stižen infarktem zemřel.
Pochován je v rodné obci, zdejšímu hřbitovu se říká Slovácký Slavín.
Zdroje: Wikipedie; Petra Karpíšková Příběh moderního tvůrce. Joža Uprka, (diplomová práce), 2007; Adolf Veselý: Rozkvět, 1928
