Pražská vila měla podle Bílka vyjadřovat „Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. Mnohé klasy svázány ve snopy – sloupy. Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou.“
Segmentovitý půdorys stavby lze číst jako stopu kosy sklízející obilí.
Nápadný je rovněž tvar sloupů připomínajících staroegyptskou chrámovou architekturu.
Režná cihla a hrubě opracovaný kámen přibližují dílo přírodě a lidské práci.
Nepravidelně členěnému interiéru dominuje vysoký ateliér jako přirozené pracovní a duchovní středisko stavby.
František Bílek (1872 v Chýnově – 1941 tamtéž) byl grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.
V letech 1887–90 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera (1854 v Sušici – 1924 v Praze) na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi (1854 v Praze – 1920 tamtéž) na c. k. Státní průmyslové škole v Praze studovat sochařství.
Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u profesora Injalberta. Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, třeba Alfonsem Muchou, Luděk Maroldem, Vojtěch Hynaisem.
V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest.
Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.
Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v rodném Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v roce 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním.
V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy.
V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchově ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl hlavně v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech.
František Bílek se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty.
Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled.
V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898; v roce 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích.
V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci.
Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Hus, Žižka, Roháč z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.
Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval básnické sbírky svého přítele Otokara Březiny (1868 v Počátcích – 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou), jeho sbírku esejů, knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941).
Po roce 1920 vstoupil Bílek do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem.
Po německé okupaci Prahy v roce 1939 se s rodinou přestěhoval zpět do Chýnova.
Je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby resp. Genius smrti (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií).
S jeho dílem se můžeme setkat v mnohých pražských kostelích, hřbitovech i jinde.
Vzpomeňme Krucifix (dřevo 1899), který je od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě (ze strany bylo vyřezáno jméno prezidenta Masaryka, později odstraněno na příkaz komunistů), Husovy pomníky pro Kolín a Tábor (1914 resp. 1928), hořovický pomník Obětovaný padlým (1922), Komenský se loučí s vlastí (1926) v zahradě pražské Bílkovy vily, Žal (1909 – socha pro rov V. Beneše Třebízského na vyšehradském hřbitově), oltář s krucifixem a kostelní lavice v kostele sv. Václava na Zderaze (1930), Tvůrce a jeho sestra bolest (1932 – náhrobek Otokara Březiny v Jaroměřicích), náhrobky a reliéfy na mnoha hřbitovech (na Olšanech náhrobek sochaře Josefa Maudera, v Bubenči rodiny Cyrila Boudy, Kristus na hřbitově v Libčicích).
Osobně autor těchto řádek nejvíc obdivuje Portrét paní Bílkové (bílý mramor 1910), který je k vidění v Bílkově vile. Vidět jej můžete už třeba zítra (tj. ve středu) v doprovodu průvodkyně Pražské informační služby Jarmily Škochové (začátek prohlídky je v 16.30, adresa vily: Mickiewiczova 1), nebo kdykoli jindy mezi 10. a 18. hodinou, s výjimkou pondělků.
Manželka Berta, rozená Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Od roku 1963 je Bílkova vila spravována Galerií hlavního města Prahy. V nově otevřené stálé expozici, umístěné ve vile, jsou kromě původního vybavení interiéru prezentována Bílkova díla z jeho vrcholného tvůrčího období.
Dcera Berta (1905 – 1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František (1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.
Zdroj: Wikipedie
