Antonín Pelc přišel na svět 16. ledna 1895 v Lišanech u Rakovníka č. 7. Jeho otci Antonínovi, učiteli na penzi, bylo šedesát, matce Vincencii Štrossové, dceři ze statku v Hředlích u Zdic, bylo třiatřicet.
Začal studovat v Rakovníku na reálce, ale v deseti letech osiřel. Ujal se ho strýc, středoškolská profesor v Kutné Hoře a v jeho rodině pak vyrůstal.
Od dětství byl nadaný kreslíř, což nás nijak nepřekvapuje, a měl i sklony k muzicírování, což vlastně také není velká zvláštnost.
V letech 1913 – 1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace (1855, Cavtat, Chorvatsko – 1922 v Praze) a Maxe Pirnera (1854 v Sušici – 1924 v Praze).
Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny.
V letech 1934 – 1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
Po nástupu Hitlera k moci (1933) byl spolu s Adolfem Hoffmeisterem (1902 v Praze – 1973 v Říčkách) a Františkem Bidlem (1895 v Praze – 1945 tamtéž) významným tvůrcem protifašistické a protiválečné karikatury. V tom čase bydlel v pražských Dejvicích na adrese Vítězné náměstí 10, kde je dnes zdravotní středisko.
Na začátku války emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, tam se ale jako cizinec dočkal internace ve sběrném táboře. Při zmatcích po napadení Francie se dostal do Maroka. V marockém táboře namaloval několik kompozic z pouště, které někteří považují za vrchol jeho tvorby.
Jeho anabáze pokračovala na antilský ostrov Martinque, odtud byl vysvobozen osobní intervencí manželky amerického prezidenta. O jeho záchranu se postarali Voskovec s Werichem a Pelc se za nimi vydal do New Yorku.
Léta newyorského exilu přežíval díky Werichově dceři Janě (1935 v Praze – 1981 tamtéž), která mu pomáhala překonávat jazykovou bariéru a udržovat spojení s okolním světem. Vrátil se ke karikování, jeho ostře protifašistické výpady otiskovaly nejprestižnější deníky a časopisy, anglické i americké, například The New York Times.
V malbě se vracel ke starším tématům z Maroka a Martiniku a současně se nechal inspirovat každodenním americkým životem.
V roce 1946 se vrátil do Prahy, vstoupil do komunistické strany a jeho práce se stala nositelem komunistické ideologie.
„Jeho obnovená spolupráce s Rudým právem a s Tvorbou dala vzniknout stovkám politických kreseb, které jsou nejen poválečným základem výtvarného vývoje naší karikatury, ale i výmluvným svědeckým dokumentem o veřejných a politických zápasech této doby.“ (Rudé právo – nekrolog)
V pozdních letech se věnoval hlavně olejomalbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem.
Ostatně ve své rané tvorbě vyšel z lyrického kubismu a tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným.
Ilustroval mnoho knih, především beletrie – díla Karla Poláčka, Františka Němce, Václava Řězáče, Marie Majerové, Anatola France, Johna Steinbecka nebo Balzaca a Mauspassanta.
V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde založil ateliér politické kresby a plakátu, pak pokračoval na pražské akademii jako profesor jednoho z malířských ateliérů.
V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny a nositelem Řádu práce.
Tvarosloví a tematika jeho obrazů se ale odlišovala od ortodoxních schémat socialistického realismu a tak se brzy stal nepřijatelným pro režim, který dříve pomáhal ustavit. Díky účelové prezentaci jedné části jeho síla a zatajováním druhé se stal obětí komunistického režimu a osobou téměř zapomenutou.
Antonín Pelc zemřel 24. března 1967 v Praze. Pohřben je ve vyšehradském Slavíně.
Zdroje: Rabasova galerie v Rakovníku; jš, Rudé právo, 1967; GAVU Cheb; Wikipedie
