V expozici uvidíte kresby Adolfa Hoffmeistera, Antonína Pelce, Aléna Diviše a malby Maxe Kopfa. Ale pospěšte, neb výstava Špička + doutník + dýmka = vítězství potrvá jen do 14. října.
Český malíř Alén Diviš
Alén Diviš (1900, statek Blato u Poděbrad – 1956 v Praze) byl pokřtěn jménem Karel, jméno Alén se poprvé objevuje u ilustrace k povídce otištěné v roce 1927, důvod se ale už asi nikdy nedozvíme.
Od roku 1911 žil s rodiči v Praze, v letech 1918-19 studoval malířskou školu Josefa Boháče na Malé Straně (jeho spolužačkou byla Toyen), rok pak studoval Umprumku v ateliéru Emanuela Dítětě. V letech 1920-26 se živil jako úředník.
roce 1926 odjel do Paříže. Zde navštěvoval přednášky Františka Kupky a údajně studoval i na École des beaux-arts. Seznámil se s Daniel-Henry Kahnweilerem, který o něm informoval Vincence Kramáře. Díky němu Diviš získal podporu Ministerstva školství.
V Paříži se stýkal s Bohuslavem Martinů, Josefem Šímou, Františkem Tichým, Toyen a Janem Zrzavým. Ve třicátých letech přispíval kresbami i texty do Lidových novin.
V roce 1939 po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava uprchli do Paříže další čeští výtvarníci a umělci (Adolf Hoffmeister, Maxim Kopf, Jiří Mucha, Antonín Pelc a jiní).
Díky iniciativě Adolfa Hoffmeistera vznikl Dům československé kultury, kde řada českých umělců i bydlela. Po začátku druhé světové války byli obyvatelé domu dne 18. září 1939 zatčeni a po výslechu uvězněni ve věznici La Santé. Zde strávil Diviš více než pět měsíců (do 5. března 1940). Po propuštění byl internován ve sběrném táboře v Roland Garros u Paříže a potom dále v Damigny v Normandii.
Po útoku nacistického Německa na Nizozemí a Belgii byli přesunuti na jih Francie do Bassens nedaleko Bordeaux.
Když zaútočilo Německo na Francii, byl 20. června 1940 tábor rozpuštěn a Diviš se spolu s dalšími československými vězni vydal 23. června 1940 lodí do Maroka. Zde byli nejprve internováni v uprchlickém táboře Aïn Chock. Po týdnu byli propuštěni a žili (s Antonínem Pelcem a Maximem Kopfem) v Casablance a pokoušeli se získat povolení k vystěhování do Velké Británie nebo do USA. 14. listopadu 1940 byli ale internováni v koncentračním táboře Sidi el Ayachi. Zde Diviš onemocněl cholerou. 5. dubna 1941 mohli konečně odplout parníkem Capitaine Paul Lemerle. Po příjezdu do Fort-de-France na Martiniku dne 29. dubna 1941 byli opět internováni v táboře Lazaret. 17. května odpluli do USA a 29. května 1941přistáli v New Yorku.
Zde se stýkal především s Bohuslavem Martinů. Žil ze skromné podpory československého konzulátu. V dubnu 1947 (po několika odkladech) odplul zpět do Evropy, do Prahy přijel 20. května 1947.
Po návratu navázal opět kontakty s přáteli (Vladimír Holan, Jaroslav Pečírka, Jaroslav Seifert, Bedřich a Oldřich Stefanovi, František Tichý, Hedvika Zaorálková). Časopis My 47 otiskl jeho vzpomínky na vězení Santé. Začátkem roku 1948 (od 30. ledna do 22. února) proběhla výstava jeho obrazů ve Vilímkově galerii. Na podzim 1949vystavoval v galerii Ars Melantrich ilustrace k Erbenově básni Svatební košile. Tyto ilustrace vyšly knižně v roce 1952 v nakladatelství Vyšehrad. Komise Národní ediční rady ale nedoporučila vydání dalších částí.
V 50. letech zdravotní problémy Diviše vyřadily ze společnosti. V této době pracoval na ilustracích k povídkách Edgara Allana Poe a na biblických motivech.
Antonín Pelc se stal komunistou po návratu z USA
Antonín Pelc (1895 v Lišanech u Rakovníka – 1967 v Praze) vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie. Přes Maroko a Martinik se dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Hodně cestoval po světě.
Po 2. světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii.V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Umělecko-průmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem AVU. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny a nositelem Řádu práce.
Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Jeho dílo v 50. letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, především beletrie.
Také v pozdních letech se věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem.
Pražský Němec Max Kopf
Max Kopf (1892 ve Vídni – 1958 v USA) byl čelný představitel zprvu expresivní malby, ze skupiny židovských malířů tzv. pražských Němců. Člen skupiny Die Pilger (od roku 1921). Roku 1927 založil a stal se předsedou Prager Sezession. Studoval na pražské Akademii a u prof. Gussmanna v Drážďanech. Navštívil New York, Tahiti a Marquisi. Ve třicátých letech se znovu vrátil do Paříže a po obsazení Paříže Němci byl internován. V roce 1941 odjel natrvalo do USA.
