Jak už Náš REGION uvedl, poslankyně Olga Richterová při sněmovní rozpravě uvedla, že tři roky jsou hranice, kterou zvládly ostatní země Evropské unie. V Česku tuto věkovou hranici navrhuje zavést od 1. ledna 2025. Výjimku by měly sourozenecké skupiny, které se nedaří vždy umístit do jedné rodiny. Druhou výjimku by dostaly děti s těžkým zdravotním postižením. U nejmenších dětí je podle ní velká potřeba jedné náruče a jedné pečující osoby. Na možná úskalí upozorňuje senátorka Jitka Chalánková. „Chceme znovu otevřít řádnou debatu, a to i za součinnosti odborníků, kteří byli doposud odmítáni. Samozřejmě, že nikdo z nás nechce držet děti v ústavních zařízeních, chceme však zachovat všechny možnosti,” uvedla pro Náš REGION.
Podle slov ředitelky Centra služeb pro rodinu a dítě a dětského domova Charlotty Masarykové Radky Soukupové je zákaz umisťování dětí do tří let věku do ústavních zařízení zcela v pořádku, jen je třeba vytvořit takové podmínky, aby mohl být zákon aplikován. „Zejména musí být vytvořena dostatečně dlouhá doba pro vznik nových služeb, které umožní převzetí dětí z ústavní péče do péče jiné. Toto přechodné období by mělo být podpořeno intenzivní aktivitou státu směrem ke vzniku dostatečné kapacity alternativních služeb péče. Mám na mysli péči pěstounskou, adopční a komunitní. Pokud budou nové služby podporovány (legislativně, finančně, metodicky apod), je reálné, že vzniknou v dostatečné kapacitě a nebude nezbytné umisťovat ani ty nejzranitelnější děti (sourozenecké skupiny, děti s těžkým zdravotním postižením) do ústavních zařízení,“ uvedla pro Náš REGION.
Pomoc rodině, když začíná selhávat
Na názory, podle nichž každá forma péče má v ČR místo, s tím, že je třeba vždy pomoci biologické rodině či hledat náhradní, reagovala slovy, že podpora biologické rodiny je nezbytná, zejména ve fázi, kdy rodina začíná selhávat a dítě by mělo být odebráno. „Je třeba zaměřit se na preventivní podpůrná opatření (zejména na poradenství, vzdělávání, podporu v oblasti bydlení, intenzivní doprovázení od expertních organizací apod.). Ústavní péče je překonaným konceptem, který by měl být nahrazen konceptem komunitní péče, kdy děti žijí s náhradními rodiči (vychovateli) v malých rodinných skupinách v běžném prostředí stejně jako jejich vrstevníci. Preferovány jsou ale péče pěstounská a adopční, které jsou pro děti vhodnější a jsou mnohem méně náročné na veřejné zdroje,“ uvedla.
Náš REGION se Radky Soukupové zeptal i na názor Kamily Horké z Obvodního soudu pro Prahu 9, která nedávno uvedla, že mnohdy je problém, co s dětmi po přechodné pěstounské péči dál. „Dítě si naváže kontakt s dospělým velmi rychle a jeho přemisťování z jednoho typu péče do druhého je pro něj traumatizující. Cílem je proto umisťovat děti do stabilního prostředí, tak aby nebyly nuceny měnit prostředí či vytvořené vztahy. I proto je třeba zkrátit dobu v nestabilním prostředí na minimum. Je třeba vytvořit dostatečnou kapacitu dlouhodobých pěstounů, i za cenu jejich profesionalizace. Pokud se nepodaří zajistit tuto síť v dostatečné kapacitě, musí vzniknout komunitní sociální infrastruktura, kam budou děti umisťovány. Jedná se o komunitní byty s profesionálními náhradními rodiči (vychovateli),“ uvedla Soukupová.
A jak by mělo podle ní být reagováno v případě potřeby náhlého umístění malého dítěte při ohrožení života a zdraví? „Vždy by měly existovat krizové služby, které by sanovaly dítě v ohrožení. Měly by ale být navázány na pěstounské či komunitní služby, tak aby dítě na krizovém lůžku setrvalo co nejkratší dobu. Systém by měl vycházet z potřeb dítěte, měl by být pružný a služby by měly být navzájem koordinovány v rámci podpůrné sítě,“ uvedla. Vyjádřila se i k pěstounům. „Je fatální nedostatek dlouhodobých pěstounů, kteří by se ujímali dětí, jež nemohou žít ve vlastní rodině, a umožnili jim vyrůstat ve stabilním prostředí. Stát by měl pěstouny podporovat mnoha směrech (respitní péče, vzdělávání, expertní podpora, finanční ohodnocení). Vybudovat kvalitní síť pěstounů je náročný úkol a je třeba k němu přizvat odborníky z mnoha oblastí. Není možné čekat, že taková síť vznikne sama od sebe. Je třeba zvážit, zda se státu nevyplatí profesionalizace pěstounů,“ řekla Soukupová.
Zbraslavské centrum je na začátku transformace
Centrum služeb pro rodinu a dítě a dětského domova Charlotty Masarykové je na začátku transformace. Jakým směrem se vydává? „Naším prvotním cílem je převést všechny děti z péče ústavní do péče komunitní. K tomu si pronajímáme byty v běžné zástavbě. Náš model péče je postaven na východisku, že život v takovém komunitním bytě se musí co nejvíce podobat životu vrstevníků „našich“ dětí. Proto jsou v rodinné skupině pouze čtyři děti, z nichž jedno je většinou dítě se zdravotní zátěží. Protože se jedná o děti malé, pečuje o ně skupina osmi náhradních rodičů (vychovatelů), čtyři muži a čtyři ženy. Zatím máme zprovozněn první byt, u dalšího čekáme na zápis do rejstříku škol a školských zařízení, protože legislativně se jedná o dětský domov v režimu školského zákona. Vidíme, jak děti v bytě „rozkvetly“. Je to díky intenzivní individuální péči vychovatelů, novými aktivitami (například společné nakupování, vaření, uklízení), vlastním prostorem či osobními věcmi (vlastní pokoj, vlastní skříňka, vlastní kolo nebo koloběžka),“ uvedla.
Děti se podle jejích slov učí žít běžný život, těší se z možnosti soukromí. „Žijí jako jejich kamarádi ze školky či školy. Každé, i velmi malé dítě, může žít v běžném bytě. Jen je potřeba respektovat jeho potřeby a umožnit mu život ve stabilním vztahovém prostředí. Není třeba se toho obávat. Naše děti mají to štěstí, že se v našem snažení můžeme opřít o našeho zřizovatele – hlavní město Prahu,“ dodala.
Zdroj: Dětský Domov Charlotty Masarykové
