Ženy v každé době chtěly být krásné. Nikdy nezapomenu na vyprávění mojí babičky, která vyrůstala v poválečných letech. Často vzpomínala na to, jak jim na zkrášlení obočí stačil uhlík a na řasy nasliněná vypálená sirka. Holt šlo o hubená léta, ve kterých nic nebylo. Neměly dost jídla, natož aby si kupovaly nějaké „serepetičky“, které nebyly potřeba k tomu, aby se dalo něco potřebného zajistit, nebo prostě „jen“ přežít.
Naše maminky, které vyrůstaly za socialismu, to už měly podstatně lepší. Ale i tak na trhu nebyl kdo ví jaký výběr. Bylo pár osvědčených značek, některé z nich ostatně používáme dodnes, a tím to zhaslo. Musely se spokojit s málem. Ale zase měly o dost snazší vybírání. Dneska je značek tolik, že už kolikrát nevíme co by.
Indulona a Nivea tady ovšem byly vždycky. Hutné krémy, které dobře promastily pokožku, a které milujeme stále. Jen obal se trochu změnil, většinou hlavně zmenšil. A Indulona už není v tuhé hliníkové tubě ale v plastu.
Také neexistovala řada nejrůznějších balzámů na rty. Byl tak maximálně známý lůj s jelenem. Ten se také ve velmi omezené míře dá zakoupit ještě dneska. A to jen ve vybraných drogeriích. Ve větších řetězcích jej většinou nepotkáte.
Deodoranty a vůně, to byla kapitola sama pro sebe. Hitem bývala voňavka s názvem Živé květy. To byla větvička ponořená do roztoku s alkoholem, která voněla po konvalince, fialce nebo karafiátu. Z Rumunska k nám proudila vůně Eva, ze sovětského svazu kolínská Duch. Parfémy ze západu se sem tam také objevily, ale to byl spíš zázrak.
V osmdesátých letech konečně přišlo „Fáčko“ deodorant, díky kterému přestalo páchnout nejedno podpaží. Byly to totiž časy, kdy se ženy rozhodně neholily – nikde.
