Proč jste si pro svůj dokument vybral zrovna Mekyho Žbirku? Když poprvé vyhrál Bratislavskou lyru, nebyl jste ještě na světě, když se stal Zlatým slavíkem, ještě jste nechodil do školy. Co tě na něm zajímalo?
K Mekymu jsem se dostal díky předchozímu dokumentu King Skate o vzniku skateboardingu v Československu. Když jsme do filmu sháněli muziku, potřebovali jsme i dobové československé písničky. K bezstarostné, rebelské náladě filmu skvěle seděla právě hudba, kterou dělal Meky s Lacem Lučeničem. Poté, co vyhráli Slavíka, pustili se do experimentů se syntezátory, Meky si začal psát vlastní texty. Byla to taková nová vlna. A mě zajímalo, co za tím bylo, kdo je člověk, který by mohl opečovávat svou popularitu, ale vydal se opačným směrem, hledat nějakou vnitřní svobodu.
A pak celkově hudební dokument jsem chtěl udělat delší dobu. Natáčel jsem videoklipy, pro ČT jsem dělal množství hudebních pořadů a ten životopis jsem chtěl zkusit… Ale přitom ho neudělat mramorový a uctivý, naopak nejenom zábavný, ale podvratný – je to film, který se nebere vážně.
Co vás tak přitahuje na sedmdesátých letech 20. století? I film King Skate sahá do sedmdesátek…
Myslím, že jde spíš o osmdesátky, což je doba mého dětství. A díky práci s archivy si tu dobu připomínám, byť ji vnímám jako exotickou krajinu, je to daleko. Nejde ani o programové mapování té dekády. Skateboarding mě zaujal jako symbol svobody nebo Západu proti socialistické uniformitě, na Mekym mě fascinuje ta osobní cesta. Faktem je, že King Skate a Meky jsou svým způsobem spřízněné filmy, a to jak dobou, tak způsobem práce s archivy a smyslem pro humor.
Jak se na to, že o něm chcete točit dokument, Meky Žbirka díval? Nepřekvapilo ho to?
Meky věděl, do čeho jde – přišel se podívat na premiéru King Skate na festivalu v Karlových Varech. Líbilo se mu, jak nahlas to hrálo. A to se zase líbilo mně.
Nestalo se vám při dokončování filmu, nebo po jeho uvedení, že jste se plácnul do čela a řekl si: A na tohle jsem se zapomněl zeptat?
To je pořád, samozřejmě. Snažím se tomu vyhnout tím, že natáčení rozprostřeme na několik měsíců, poslední věci jsme natáčeli, když už jsme stříhali. A naopak, poslední změny ve střižně jsme dělali víceméně den před odevzdáním, kdy jsme ještě přehazovali některé záběry.
V jednom rozhovoru vyprávěl, že jste mu pořád říkal „Ještě stříhám, ještě to není“, a pak jste mu najednou řekl, že už je film hotový a nedá se na něm nic změnit. Bylo to opravdu tak? A líbí se mu film?
To je zajímavá interpretace… nicméně bylo to tak, že Meky se přišel podívat, když byl film téměř hotový. A nechtěl změnit vůbec nic, toho jsem si moc cenil.
Film měl premiéru v době, kdy diváci začínali opatrně chodit do kin, a sotva se situace trochu urovnala, jsou kina zase zavřená. Jaké to je, když se člověku tak otevřou dveře k předvedení práce, a než obrazně stačíš dořeknout první větu, zase se zabouchnou? A budete se film snažit dostat k divákům jinak?
V té letošní situaci jsme měli vlastně štěstí, když jsme stihli premiéru na karlovarském festivalu Tady Vary, a potom hned kina, měli jsme hezkou návštěvnost. Pochopitelně bych byl rád, kdybychom s filmem mohli jezdit po festivalech. Situace je ale taková, jaká je, a zdraví má přednost. V současné chvíli je už Meky dostupný on-line na nejrůznějších platformách od Aerovodu až k O2 TV.
A co teď děláte vy? Jak trávíte dobu omezenou koronavirem? Nejste zrovna typ, co vymaluje předsíň a přerovná knihovnu.
Právě chystám natáčení dokumentárního seriálu o třiceti letech českého rapu pro Českou televizi.
Klasická otázka nemůže chybět – už máte plány na další filmy?
Snažím se tu letošní zvláštní sezonu využít právě k psaní, tak uvidíme, co dalšího se podaří.
Dlouho už bydlíte v Praze 2. Co se vám tu líbí a co byste rád změnil?
Pocházím odsud. Žil jsem v Berlíně a v Praze i v jiných čtvrtích, ale jsem rád zpátky na Vinohradech. Líbí se mi, že je to na kopci a kamkoli blízko. A ještě víc by se mi líbilo, kdyby tu život obecně probíhal víc venku, než je zvykem, tak jako v západních metropolích, ale to se postupně zlepšuje. Mám pocit, že tu chybí skatepark, což sice není moje osobní doména, ale synova ano. Chytlo ho to, když jsme premiérovali King Skate, ale to mu bylo sotva devět. Teď po dvou letech to chytlo jeho i jeho kamarády ve škole, mám z toho radost, já na prkně dokážu sotva stát.
Dobře, tak skatepark je jeho doména, ale co doma? Kdo tam je king?
Pro mě on, jednoznačně.
