Ledňáček říční (Alcedo atthis) se řadí čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae) a je jediným zástupcem své čeledi ve střední Evropě. Domovem jeho příbuzných je Afrika, Asie a Austrálie. Všichni příslušníci této čeledi mají však jedno společné – hnízdí v norách, které si hloubí v příkrých březích. Lze tedy usoudit, že v lednu bude ledňáček schovaný zřejmě v nějaké takové noře a bude tam sám, protože po většinu roku žije samotářsky.
I když je ledňáček všeobecně známý, u nás je považován za silně ohrožený druh, napočítáno bylo pouze 300 – 700 hnízdících párů. Většinu potravy, až 70 %, tohoto ptáčka jen o málo většího než vrabec tvoří drobné rybky měřící 6 – 7 cm a vážící asi 3 gramy. Je proto závislý na nezamrzajících vodních plochách. Pokud v jeho domovině, např. na Sibiři, vodní plochy zamrzají, ledňáčci migrují na jih. Jako vrcholový predátor je ledňáček velmi „křehkým“ druhem. Denně vydá na lovu hodně energie, potřebuje tedy i hodně potravy, asi až 70 % své váhy denně. Přitom úspěšný je jen jeho asi každý desátý lovecký pokus. Pod hladinu může potom až do hloubky jednoho metru. Dospělosti se dožije také jen jedna polovina vylíhnutých mláďat. Zajímavé jsou souboje samečků. Vyhrává ten, který shodí soupeře do vody a chvíli mu podrží hlavu pod hladinou. Jen velmi výjimečně však přitom dojde k nějakému zranění nebo dokonce úmrtí.
Svoje jméno dostal ledňáček poměrně komplikovaným způsobem. Zuzana Fialová Karpenková ve své diplomové práci píše, že jméno ledňáček, případně staročesky lednáček, je sice „odvozeno od slova led, a to podle německého Eisvogel.“ A teď pozor. Původně, tedy starohornoněmecky, se tomuto ptáčku říkalo Ysanfogal nebo Ysarnfogal, tedy „železný pták“, a to podle jeho kovově lesklého peří. Dalším vývojem se původní název zkomolil na Eisvogel vzhledem ke zvukové podobnosti germánských slov *lsarna – „železo“ a *isa – „led“, německy potom Eisen a Eis.
V každém případě je toto vysvětlení přijatelnější než to, že by ledňáček poletoval nad ledem (byť v lednu) anebo hnízdil brzy zjara, kdy je ještě všude kolem led. Na zamrzlé vodní ploše ledňáček nemůže nic ulovit, tudíž nad ní nelétá, ledaže by v ledu byla alespoň malá díra. A hnízdit začíná v dubnu, jako ostatně většina jiného ptactva.
A ledňáček jako osobní znak Václava IV.? V té nejstarší podobě bývali ve věníku (do kruhu stočeného pruhu látky) ledňáčci dva, snad jako symbol stálosti citu a manželské věrnosti. Tento symbol ovšem pochází z antické báje o věrné lásce krásné Alkyoné sahající až za hrob. Po smrti manžela se žalem vrhla do moře, bohové dojatí silou jejího citu ji však proměnil právě v ledňáčka.
Ve skutečnosti žije ledňáček, jak už víme samotářsky. Později je ve věníku také zobrazován jen jeden ledňáček. Můžeme se ptát, zda tem druhý odlétl, anebo ještě nepřiletěl? Anebo zda je symbolem legendární lazebnice Zuzana a její „vodní“ řemeslo, kterou si Václav IV. jako král nikdy nemohl vzít za řádnou choť? Či snad jde dokonce o odkaz artušovských legend, kde Král rybář (angl. Fisher King, tj. kingfisher, česky ledňáček) osaměle střeží svatý grál?
I tak ale víme, co dělají, alespoň někteří, ledňáčci v lednu. Přezimují u tekoucích vod, v Praze např. v úseku mezi Trojským jezem a přívozem Podhoří – V Podbabě. Třeba se je tam podaří spatřit právě vám.
