Jak k ní došlo? Způsobil ji výjimečný ráz tehdejšího počasí. Zima v letech 1783/1784 byla velmi tuhá a napadlo hodně sněhu, a to i v nížinách. Zprávy z povodí Mohanu hovoří, že výška sněhu dosahovala 180 cm. Většina řek v Evropě zamrzla, např. u Mělníka se dala řeka nejen přejít, ale mohla se i přejet s těžce naloženým vozem, což předpokládá sílu ledu 60 až 120 cm. Mrznout začalo hned po sv. Martinu (11. 11.), sněhu napadlo v nížinách až 60 – 120 cm a v Pošumaví 5 až 7 metrů, takže „ani formani nemohli jezdit“. Mrazy byly tak silné, že ani padesátiletí lidé takové nepamatovali. Půda tak extrémně promrzla, a když začalo tání, voda do ní nemohla zasakovat.
Úmorné mrazy skončily 23. února, ale to, co následovalo, nikoho ani nenapadlo. Nastala obleva, obloha zatažená a průměrné denní teploty se najednou „vyhouply“ na 3 až 6 stupňů Celsia. Do toho přišel se západním větrem silný déšť a při denních maximech až 9 stupňů C sníh tál doslova před očima. Za tři dny už nebylo po sněhu nikde ani památky. K tomu, že následovala tak strašná povodeň, vedlo i to, že z valné části šlo o starý a ulehlý sníh obsahující hodně vody a že na řekách byl v té době led silný až 1,2 metru. Jak začal tát, rozpadal se na kry, které ucpávaly koryta řek. A do toho ještě začalo silně a vytrvale pršet.
Podle dobových záznamů Ch. G. Potzsche zní zpráva o překvapivém nástupu povodně v Plzni v pátek 27. února ráno mezi 8. až 9. hodinou takto: „…přišla nikým nečekaná velká voda s mohutnou ledovou zácpou, která utrhla všechny dřevěné mosty a vše tak zaplavila, že dvě dolní předměstí stála ve vodě a lidé museli prchat na střechy.“ O bleskové záplavě svědčí to, že: „…obyvatelé vzdálení 100 kroků od hradeb nestačili dostihnout městskou bránu.“ Není však jasné, zda se v tomto případě jednalo o most přes Mži nebo Radbuzu. Jednoznačnější je popis další tragédie, kdy se asi 20 lidí pozorujících ledovou zácpu od dnes již neexistující Pražské brány (dnes Pražská ulice) zřítilo i se strženým mostem do rozvodněné Radbuzy.
V Praze došlo k rozrušení „ledové celiny“ (tj. souvislého ledu na řece) ráno 27. února kolem 8. hodiny a posléze vcelku ke klidnému odchodu ledu „do pozdní noci“. Podle záznamů A. Strnada v Klementinu voda ve Vltavě stoupla nejméně o 2 stopy. Večer následoval ještě přechodný pokles asi o 15 cm, o to rychlejší vzestup nastal však kolem 23. hodiny, tedy přibližně stejně jako v Berouně. Ráno ve dvě hodiny již voda zaplavovala domy u řeky, ve čtyři hodiny dosáhla již k budově Zemské administrace na rohu Husovy a Řetězové ulice (dnes státní zastupitelství) a Clam-Gallasovu paláci, čímž hladina dosáhla přibližně úrovně tzv. stoletého průtoku.
Ke kulminaci povodně došlo v Praze 28. února, kdy hladina Vltavy během 12 hodin stoupla o čtyři metry a její průtok byl vypočten asi na 4580 m3/s. Voda toho dne zatopila 114 ulic a 785 domů a po nárazu ledové kry do vodou podemletého šestého pilíře Kamenného (dnes Karlova) mostu se zřítilo protipovodňové záhlaví kamenné konstrukce i s vojenskou strážnicí s pěti vojáky do Vltavy. Dne 29. února byl poškozen i osmý pilíř Kamenného mostu, kde se nacházela socha sv. Václava s dvěma anděly, z nichž jeden sletěl do Vltavy. Torzo zříceného anděla nalezli potápěči pod mostem v roce 2004. Na Labi a dalších českých tocích byly kulminace hladin zaznamenány o den či dva později.
Počet obětí ani materiální škody nebyly tehdy přesně zaznamenány, obraz ničivé zkázy však samozřejmě v historické paměti národa zůstal. Teprve ve 20. století se podařilo nebezpečí katastrofálních záplav zmírnit pomocí přehrad, že však nejsou všemocné, ukázaly povodně v roce 1997 a 2002. A pokud dojde někdy k podobně extrémnímu průběhu zimního počasí jako v roce 1784, nebo ještě extrémnějšímu, musíme s tímto nebezpečím počítat zřejmě stále.
