Co vás k Centru Locika přivedlo?
Lociku už znám dlouho, přes její zakladatelku Petru Wünschovou. Pomoc pro děti zažívající domácí násilí je téma, které mi přijde hodně důležité, protože děti jsou pro mě základ. Děti ovlivňujeme vlastně úplně vším, cokoliv uděláme. Což zní až děsivě. Když vidím, jak to mají některé děti doma komplikované, tak vím, že je důležité s tím něco dělat, protože děti potřebují bezpečí.
Vídáte se i s dětmi, kterým Centrum Locika pomáhá nebo v čem vlastně spočívá role patronky?
Ne, to ne. Co se týče terapeutické práce, tak stojím úplně mimo, protože na to nemám vzdělání. Moje role patronky spočívá v tom, aby se o Locice víc vědělo, a aby tak Locika mohla čím dál lépe fungovat.
Co podle vás pomáhá dětem zažívajícím domácí násilí nejvíc?
Myslím si, že určitě jim hodně pomůže, když najednou vlastně zjistí, že Locika je takový pevný bod, kde se mohou cítit bezpečně. Locika není instituce, která by jim říkala, že maminka má pravdu a tatínek lže, nebo naopak tatínek má pravdu a maminka je zlá. O tom to není, to je přesně to, v čem by ty děti být neměly. Locika se snaží pracovat s celou rodinou komplexně. To, že rodiče jsou na sebe navzájem oškliví, ještě neznamená, že musí být špatní rodiče. Myslím si, že právě v Locice mohou děti najít ten obrovský pevný bod a zázemí. Nejsou tam brány jako rukojmí, ale naopak, zůstávají tam v klidu, mimo spory svých rodičů.
Lidé mohou být hodní, milí, zlí, protivní, prostě jakýkoliv, ale když je člověk nějak napojený na svoje vnitřní já, tak je to vždycky zajímavé, zábavné a na tom jevišti je to prostě vidět.
Centrum Locika sídlí na Praze 7. Jak dobře znáte tuto městskou část a co se vám na ní líbí, a co ne?
Prahu 7 znám velmi dobře. Moc ráda mám samozřejmě Stromovku. Jsem šťastná za kulturní stánky, jako třeba Jatka 78. S dětmi pravidelně chodíme na poutě, a běželi jsme také závod Color Run, co byl na Výstavišti. Takové akce se mi moc líbí. A co se mi nelíbí? To je spíš celopražský problém s parkovacími místy a zónami, které nás trápí asi všechny.
Pocházíte z Prahy, herectví jste ale studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Proč?
Protože mi ta škola přišla zajímavější. Myslím si také, že když už je člověk dospělý, měl by vypadnout z domova a postavit se na vlastní nohy. Tak asi proto.
Jak jste se vlastně k herectví dostala, byl to váš sen od dětství?
Sice jsem o tom, že bych chtěla hrát divadlo, mluvila, nikdy jsem se ale herectví příliš nevěnovala. Ve čtvrťáku na gymplu jsem si pak řekla, že to zkusím. No, a ono to vyšlo.
A nelitovala jste někdy, že jste si toto povolání zvolila?
Určitě ne. Čas od času uvědomuji, že mám velkou kliku, protože dělám něco, co mě baví a co mě naplňuje. To je opravdu paráda. A to, že někdy peníze jsou a někdy nejsou, to je holt život, a herecký život je šílený. Měla jsem i období, kdy jsem si přivydělávala na recepci v hotelu a podobně. Věřím tomu, a musím to zaklepat, že můžu dělat víc prací, než jen herectví. Uvědomila jsem si ale, že něco jiného jsem schopná dělat jen určitou dobu. Potřebuji prostě tu svobodu, a potřebuji pracovat s emocemi. Hrozně mi vyhovuje i nepravidelnost hereckého života, jak někdy zkoušíte, někdy točíte, ale není to každý den od osmi do pěti. Jsem totiž hrozně nepravidelný člověk.
Měla jste nebo máte nějaké herecké vzory?
Herecké vzory nemám, ale mám spíš takové lidské vzory. Jsou to lidé, kteří mě baví jak v životě, tak na jevišti. Samozřejmě, lidé mohou být hodní, milí, zlí, protivní, prostě jakýkoliv, ale když je člověk nějak napojený na svoje vnitřní já, tak je to vždycky zajímavé, zábavné a na tom jevišti je to prostě vidět. Je to třeba Danuška Batulková, Míla Mejzlík nebo mě moc bavila Květa Fialová takovou svou vnitřní září. To je něco, co se nedá přesně popsat. Vůbec, když koukáte na ty staré bardy… to slovo „staré“, ale zní hrozně! A také, aby se někdo neurazil, že jsem jej zařadila mezi staré bardy…
Tak řekněme zkušené…
V divadle ABC jsem vždycky koukala na pana Lipského, na tu Květu Fialovou, nebo Carmen Mayerová, Jana Šulcová a další, jak je tak pozoruji, čím vlastně jsou starší, tak tím méně hrají, protože se tam ukládají ty zkušenosti. Tihle lidé prostě jen vyjdou na jeviště a jenom „říkají“ texty. Není tam potřeba nic víc, protože všechno z nich tak nějak vyzařuje, všechno tam je, a to je fascinující. V jednom představení v ABC, kde hrál pan Lipský, jsem dělala asistentku režie. Poznala jsem ho zblízka, při práci, a jeho skromnost a obrovská pokora, to bylo fascinující. Prostě lidé, kteří opravdu něco umí, tak to vůbec nepotřebují dávat na odiv.
Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si ráda zahrála nebo oblíbeného dramatika, režiséra, se kterým ráda spolupracujete?
Vysněnou roli nemám. Jen vím, že ještě když jsem byla na škole, hrozně jsem si chtěla zahrát nějakou princeznu, ale to už mě nějak minulo. Určitě jsou hry a role, které mě baví, třeba Kočka na rozpálené plechové střeše. Vůbec mě baví všechny hry od Tennessee Williamse. Z režisérů se mi dobře dělá třeba s Ondrou Zajícem, s Viktorkou Čermákovou. Vlastně celý repertoár Divadla X10 ve Strašnicích, a jak to divadlo Lenka Havlíková vede, se mi moc líbí. Zažila jsem tam ty nejkrásnější herecké prožitky. Jinak, musím zase zaklepat, se mi nikdy nestalo, že bych zkoušela někdy s někým, kdo by mě totálně vytáčel, a s kým bych se úplně minula. Myslím, že mám i docela kliku na natáčení, a je to prostě fajn. Doufám, že to tak bude i nadále. Znám samozřejmě šílené historky, ale nikdy jsem nic takové nezažila. I když vím, že někteří režiséři jsou postrachem, já jsem s nimi nikdy problém neměla. Možná je to i přístupem. Nemám ráda typ režisérů, kteří jsou diktátoři, a říkají, co přesně máte dělat. Nevím ale, do jaké míry to dělají vždycky, nebo jen ve chvíli, kdy třeba herec nic nenabídne. Já mám ráda, když jako herec můžu nějakým způsobem tvořit. Nejsem schopná slepě poslouchat, potřebuji se v roli najít, musím ji nějak pochopit, nějak se s ní ztotožnit. Nedokázala bych chodit zprava doleva jenom proto, že to tak mám dělat, ale vlastně vůbec nechápu proč. Možná to právě souvisí s tím, že se vždycky snažím pochopit proč a nebojím se zeptat. I když jsem pak jako za blbou, ale zase vím.
Jste tak zvaně na volné noze, působíte v několika divadlech a divadelních společnostech. V jakých inscenacích aktuálně hrajete?
Mám dvě představení v Divadle ABC a pak teď už jen asi pět zájezdovek se společností Rozárky Víznerové nebo s Lexou Pyškem. Úžasné představení máme se StageArtCz. Je to The Naked Truth (Odhalená pravda), kdy se šest holek seznámí na kurzech pole dance. S tím jezdíme po republice, a je to fakt výborné představení.
Pole dance je váš velký koníček. Jaký je vlastně rozdíl mezi pole dance a pole sport?
Všechno se to jmenuje pole dance. Co se týče soutěží, tak se rozdělují na pole art, kde to je takové svobodnější, více taneční, a pole sport, který je spíš sportovnější. Dokonce je už uznaný jako opravdu světový sport a usilují i o účast na olympiádě. No a pak jsou takové ty exotické soutěže, kdy holky mají vysoké podpatky a tak, ale do toho už moc nevidím, protože to mě nebere.
I když hodně inklinuji k tomu, mít věci pod kontrolou, tak na druhou stranu miluji, kdykoli se mi to z té kontroly vymkne.
Vy jste dvojnásobnou mistryní republiky v pole sport a na mistrovství světa v Londýně jste byla šestá. Jak jste se vlastně k tomuto náročnému sportu dostala a co vás na něm baví?
Byla to úplná náhoda. Děti koukaly v televizi na nějaký talent nebo nějakou takovou soutěž a byla tam Lucka Šimková. Mně se její vystoupení hrozně líbilo a říkala jsem si, že by mi to také mohlo jít. Tak jsem si vygooglovala studia pole dance v Praze a zašla jsem do studia Destiny Terezy Seidlové, kde právě Lucka Šimková učí. Začala jsem tam chodit na kurzy a zjistila, že mi to fakt jde a stalo se to mojí srdcovkou. Později jsem tam začala i učit, ale teď už na to nemám moc čas. V tom názvu studia Destiny je vlastně ukryté české slovo „osud“, a asi to byl osud, protože určitou dobu mi to hodně pomohlo jak fyzicky tak psychicky. Když totiž jste na té tyči, tak nemůžete myslet na žádné kraviny, soustředíte se jen sama na sebe, a je to i dobrý relax.
Na tyči tančíte i na jevišti ve dvou divadelních hrách. Jak často musíte trénovat?
Na jevišti je to v divadle ABC ve hře August, August, August a pak v té zájezdovce The Naked Truth (v Praze ji hrajeme v Divadle Palace). Právě proto, že nemám čas, tak moc netrénuji. Zvládnout pak představení je docela oříšek, protože je to fakt makačka. Když na tu tyč vlezete jen při představení, tak se pak divíte, že se tam vůbec udržíte…
Kromě hraní píšete také scénáře k filmům, vyzkoušela jste si i role asistenta režie a produkční. Co vás baví nebo naplňuje víc?
K jednomu filmu jsem napsala celý scénář, na tom druhém jsem spolupracovala. Právě teď píšu scénáře k jednomu seriálu. Rozhodně mě ale nejvíc baví hraní, to je úplně bez debaty. Navíc, jak se říká, jsem běžec na krátké tratě. Divadlo mi vyhovuje tím, že začneme zkoušet a za dva měsíce je premiéra. Natáčí se také určitou dobu, a vy víte, kdy je začátek a kdy je konec. Kdežto psaní je delší, to je běh na dlouhou trať. I když už kdysi na JAMU mi říkali pan Karlík a pan Přidal, ať píšu, nikdy jsem se na to nijak nevrhala, protože mi to přijde jako strašně dlouhé peníze. Když něco napíšete, než to někde udáte, než se to vydá nebo zrealizuje, všechno to trvá strašně dlouho. Jednak je to tedy ta finanční stránka, a pak je to strašně dlouhé i tím, že scénář musí mít nějakých sto, sto padesát stránek, knížka také. A já, se svojí nepravidelností, nemám tu disciplínu, kdy každý den musíte sednout a psát. Když vynecháte den, tak už jste ve skluzu, pokud máte nějaký termín. Právě to mi moc nevyhovuje.
Psát scénáře je ale asi také zajímavé…
Samozřejmě ano, a hlavně mě překvapilo, že to vlastně jde. Právě teď se mi shodou okolností stalo, když to hodně přeženu, že jsem byla donucena začít psát. Nebyl už čas, tak jsem psala rychle a najednou jsem zjistila, kromě toho, že mě to baví, tak že mi to snad i jde, má to nějakou hlavu a patu. Musím se sice dokopat sednout si k tomu počítači, ale jakmile začnu psát, tak to jde úplně samo. Vůbec sice nevím, co a jak se bude dít, ale ono se to najednou nějak samo odehrává, samo si to hledá své cestičky. Všechno se vlastně děje samo, a to je hrozně příjemné. I když hodně inklinuji k tomu, mít věci pod kontrolou, tak na druhou stranu miluji, kdykoli se mi to z té kontroly vymkne. Stejně to vlastně mám i v tom hraní. Kdykoliv se mi najednou něco začne dít samo, jsem úplně uchvácená z toho, že to nedržím, ale že se něco děje samo. To mě baví.
Pokud máte čas, zajdete si také do divadla? Jaké divadlo máte ráda jako divák?
S divadlem mám hodně restů, je spousta věcí, které bych chtěla vidět, a mrzí mě, že jsem je neviděla. Opravdu se stydím, protože jsem nikdy nechápala, když mi kolegové říkali, že pokud mají volný večer, jsou raději doma. Najednou to mám také, protože chci být doma s dětmi a nikam se mi nechce. A pak, když už bych i šla, zase se to kříží s mým představením, tak je to trochu i komplikované. Do kina ale chodím. Právě mi utekl jeden film, „Naprostí cizinci“, protože jsem našla jeden jediný termín v kině Pilotů a zrovna jsem nemohla. Tak snad na něj ještě někde narazím… Pro mě jsou totiž většinou zajímavé filmy, které nejsou v těch multikinech. Jinak samozřejmě chodím do kina i s dětmi, a občas i chytneme něco pěkného, protože tam se musí najít něco, co chtějí vidět děti a co zároveň zkousneme i my.
Zbývá vám vůbec čas ještě na nějaké další koníčky, záliby nebo odpočinek?
Moc času mi opravdu nezbývá. Dokonce si píšu seznam věcí, co všechno je potřeba udělat, když mám volno. Nejvíc mě mrzí, že vůbec nemám čas číst. Čtu sice hodně, ale je to pořád nějaká divadelní hra nebo scénář, tedy něco pracovního. Vůbec nemám čas vzít si dobrou knížku, nebo jen strašně málo. Chodím ale na Floru na hot jógu k Petře Daňhelové, a to je výborný relax. Když jsem tam začínala, říkala moje kamarádka Kristýnka Kociánová, která tam také chodí, abych si dala pozor, že je to návykové. A měla pravdu, je to návykové. Krásně si tam vyčistíte hlavu, tělo se prohřeje, a je to prostě fajn.
Nepřidělávejme si starosti tím, co si děláme navzájem, protože jak se říká, když člověk plánuje, Pán Bůh se směje. Kdykoliv se může stát to, co neovlivníme, tak ať aspoň ty věci, které ovlivnit můžeme, děláme hezky.
Kdo nebo co vám dokáže udělat největší radost?
Asi děti nebo pes, ten je také výborný. Naprosto nejlepší jsou ale určitě děti. Stačí málo, třeba když za vámi najednou přiběhnou a chtějí se o něco podělit. Říkáte si: tak ty jo, je to ještě dobré. Dcera teď začala být ujetá na horory, a jestli já něco nemůžu, tak jsou to právě horory. Naštěstí už má své kamarády, se kterými na Anabel a podobné věci vyráží, akorát pak přijde nadšená domů a potřebuje mi všechno vyprávět. Mám asi obrovskou fantazii, protože i jen to vyprávění mi prostě nedělá dobře, je mi z toho fakt hrozně. Na druhou stranu jsem ale nadšená, že se se mnou chce podělit, protože je jí dvanáct, a jak dlouho ji ještě budu zajímat…
Vzpomenete si, jaký jste dostala nejkrásnější dárek?
Nejhezčí dárek co jsem kdy dostala, byl tuším v osmé nebo sedmé třídě a dostala jsem svého prvního psa. Bylo to k narozeninám a byl to jezevčík. Jmenoval se Rocky, dožil se sedmnácti let a byl úžasný. To bylo myslím absolutně nejvíc, co jsem kdy dostala.
Co přejete čtenářům k Vánocům a do nového roku?
Přála bych klid a mír a štěstí. Ať se každý den můžeme co nejvíc usmívat, ať co nejmíň řešíme jakékoliv problémy a zdravotní věci, a ať si nepřiděláváme starosti tím, co si děláme navzájem, protože jak se říká, když člověk plánuje, Pán Bůh se směje. Kdykoliv se může stát to, co neovlivníme, tak ať aspoň ty věci, které ovlivnit můžeme, děláme hezky.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, co vás čeká, na co se těšíte?
Čeká mě nějaké natáčení, ale ještě o tom nechci moc mluvit. Ne, že bych byla pověrčivá, ale mám za sebou období, kdy některé věci měly být a nakonec z jiných důvodů nebyly, to je pak takové smutné. Měly by mít premiéru ty dva filmy, co jsme vloni natočili. Pohádka Dukátová skála snad už v únoru a komedie Teambulding se ještě musí dokopat do konce, aby mohla být premiéra, ale snad se to brzy podaří.
PŘIPRAVILA RENATA ŘÍHOVÁ, FOTO: BARBARA JANŮ, DAVID KKOZI LEJČEK, LOOK OF THE FILM, DITA HAVRÁNKOVÁ, DUŠAN MARTINČEK
