Jedna z našich nejpopulárnějších hereček Daniela Kolářová nově září v Činoherním klubu, v představení Milá Evičko, milý Luďku. Jde pro ni, alespoň tak trochu, o návrat k počátkům herecké profese, právě v legendárním „Činoheráku“, který mimochodem v září zahájí svou jubilejní 60. sezónu, totiž hostovala už jako studentka.
Sešli jsme se u příležitosti vaší nedávné premiéry v Činoherním klubu, hry Milá Evičko, milý Luďku. Jak byste ji našim čtenářům představila?
Je to vlastně úplně obyčejný příběh dvou lidí, kteří se do sebe zamilují a pak spolu prožijí celý život. Kouzlo té hry spočívá v tom, že jde o inscenovanou korespondenci. Byla jsem moc zvědavá, jak to paní režisérka Beáta Parkanová bude řešit. Nejde přece sedět a číst, to by šlo ve Viole. Ale v Činoheráku ne. Vymyslela to však velice osobitě. Ta hra má překvapivý konec a pro diváka znamená nabídku: se spoustou věcí se může ztotožnit. Ne přesně a doslova, ale v těch základních příbězích: v tom, co se všechno může odehrát v manželství. Včetně naprostých banalit, kdy se třeba řeší recepty (úsměv).
Na jevišti jste čtyři, o ženskou roli se dělíte s Lucií Žáčkovou a Romanou Widenkovou, a to v různých životních etapách, Luďka hraje Martin Finger. Jak vám tato partnerství fungují?
Martina Fingera jsem už trochu znala, ještě z doby Divadla Komedie pod vedením Dušana Pařízka. Nebyli jsme si cizí. Ani jednu z kolegyň jsem neznala, jsem ale ráda, že jsem měla tu příležitost je poznat. Už na čtených zkouškách zjistíte, kdo chce exhibovat, být sám za sebe a kdo chce poslouchat. A tak jsem uvítala, že jsme se vzájemně velice poslouchali. Já speciálně jsem hledala klíč k té své poloze, kdy už mám jako Eva všechno za sebou. Zatímco tu nejmladší to teprve čeká, a ta ve střední generaci musí své problémy řešit pragmaticky.
Milá Evičko, milý Luďku je hra v dopisech. Co vy a dopisy? Píšete ještě dopisy, nebo už je to překonaný formát?
Dopisy jsou v dnešní době už trochu passé. I já věci řeším elektronicky, speciálně ty rychlé vzkazy. Ale dopisy jsem psávala, samozřejmě. Vždyť i s telefonem byl problém získat jej.
Jaké bylo setkání s Beátou Parkanovou, autorkou a režisérkou této hry, která se ale dosud věnovala zejména filmům jako Chvilky nebo Slovo?
Překvapilo mě už to, že mě vůbec ke spolupráci do Činoheráku pozvali. Beáta je inteligentní, myslí jí to, je praktická. Nevymýšlí neřešitelné situace. Je komunikativní. Můžeme k sobě být upřímné. Její filmy jsem ještě neviděla, ale chci se k nim vrátit. Byla jsem hodně zvědavá, jak skloubí právě své filmové vidění s divadelním. Bylo to totiž její první setkání s divadlem v roli režisérky. Podařilo se jí to ale velice dobře.
Předpokládám, že dostáváte hodně nabídek a že si hodně vybíráte, co budete a co nebudete dělat. Jak si v současnosti volíte role?
Když jste v angažmá, vybírat si nemůžete. Když jste na obsazení, nikdo se vás neptá. Já jsem si nikdy o žádné role říkat nechodila, stejně jako jsem nikdy neříkala, že s tím chci pracovat, a s tím ne. Teď jsem pracující důchodkyně, takže si můžu volit já. Snažím se vybírat si podle kvality textu a režie. A samozřejmě mi moc záleží na tom, aby výsledek byl kvalitní.
Činoherní klub je vlastně návratem k vašim počátkům, hostovala jste v něm ještě se studentskou inscenací z Divadla Disk. Máte deja vu?
Činoherák byl pro naši generací chrámem. Viděli jsem tam naprosto odlišný způsob inscenování i hraní. Působily tam velké režijní i herecké osobnosti, chodili jsme tam také na pořady Skoumala a Vodňanského. Byla to úžasná oáza v centru města, na celou tu gardu mám ohromné vzpomínky. A jsem moc ráda, že přes různé etapy Činoherák funguje dál. Samozřejmě se nedá opakovat to, co bylo, ale snaží se jít svou originální cestou. Dramaturgicky, režijně i herecky.
Činoherní klub je malá scéna, oproti třeba Divadlu na Vinohradech, s nímž jste byla dlouhodobě spojená. Míříte teď spíš k menším divadlům?
Moje realita je teď taková, je to tak. I když je pravda, že třeba ve Studiu Dva, kde hraju v Šíleně smutné princezně, je velká scéna. Menší prostor mi vyhovuje, uzpůsobíte tomu své herecké prostředky, jsou minimální. Na velkém jevišti musíte hlasově i v gestech volit větší prostředky, v menším můžete ubrat.
Dovolím si být trochu osobní. Poprvé jsem vás viděl v divadle právě na Vinohradech, v Drobečcích z perníku. Je to určitě přes 20 let, byl jsem tam s Klubem mladého diváka a seděli jsme někde úplně nahoře. Dodnes si ale vybavuji některé scény, zvláště ty, které jste měla s Andreou Elsnerovou jako vaší dcerou. Jak se tohle dělá, dosáhnout intimity i v tak velkém prostoru?
Vždy záleží na setkání s lidmi, jde o obsah člověka, kolegy. S někým to jde, a s někým se vám to prostě nepodaří, i když se o to snažíte. Mimo hereckou komunikaci v postavě navazujete i lidské vztahy, musí mezi vámi být důvěra. Nesoutěžíte o to být lepší, ale snažíte se sloužit situaci. A na to musíte mít vždycky parťáky.
Půjdu ještě více do minulosti. Našel jsem právě s vámi jednu moc hezkou obálku Mladého světa, a to z roku 1975. Bylo to zhruba v té době, kdy jste točila filmy jako Léto s kovbojem, Na samotě u lesa nebo Podnájemníci. Už jste byla hvězdou filmů jako Noc na Karlštejně nebo Slasti Otce vlasti. Jak jste k rozhovorům tehdy přistupovala?
Na konci 60. let skončila cenzura, po osmašedesátém roce se ale opět vrátila. Literární noviny nebo právě Mladý svět se snažily o určitou sdělnost a někdy i statečnost. My jsme potřebovali získávat kvalitní informace a opírat se o důležitá sdělení a hodnoty. A v těchto tiskovinách to docela fungovalo, takže když vás někdo požádal o rozhovor pro Mladý svět, neměl člověk problém vyhovět.
Dlouhodobě jste spojena s těmi nejlepšími seriály, můžu začít Takovou normální rodinkou a aktuálně skončit třeba aktuální Zlatou labutí, která je rovněž v dnešní nabídce mimořádná. Jak moc se práce na seriálech za vaši kariéru posunula?
Československá televize měla dva programy. Dnes je televizních kanálů mnoho a soukromé televize koncipují seriály neohraničeně, jdou takzvaně tak dlouho, dokud se na ně lidé dívají. Nevíte, kde vaše role skončí, není to třeba jako u Nemocnice na kraji města, která měla původně 12 dílů. Takže dnes ani tvůrci mnohdy nemohou přesně postihnout všechny postavy, dát jim přesnou charakteristiku, když vlastně nevědí, kam míří. Tohle pan Dietl fakt uměl. Teď si to musí hlídat sami herci. Co se pak strašně změnilo a co mě mrzí, je úroveň dialogů. Souvisí to s charakteristikou postav, většina z nich se vyjadřuje, když to zjednoduším, pražskou češtinou. Čeština dostává hrozně na frak, a to je škoda.
Celý váš herecký život je spojený s velkou popularitou, vnímáte ale i vy, že když se zrovna nějaký film reprízuje, nebo když se objevíte v něčem novém, začnou se po vás lidé zase více dívat? Nebo u herečky vaší známosti a formátu jsou na vás pohledy upřené pořád?
Je to milé, když vás v metru nebo na ulici někdo neznámý pozdraví nebo se na vás usměje. Teď je ale jiný trend, focení do mobilu, a to je nepříjemné.
A chtějí lidé ještě autogramy, nebo už spíš ty fotky?
O autogramy si spíš píšou, nebo posílají fotky na podepsání. Občas někdo přijde. Někdy lidé čekají před divadlem, i na zájezdech. Někdy ani nejdou na představení, to je takové zvláštní (smích).
Rád bych otevřel ještě jednu etapu vašeho života, krátce po Sametové revoluci jste byla poslankyní České národní rady. Pak už nikdy nepřišla chuť nebo potřeba se do politiky vrátit?
Ne, odešla jsem úplně zničená. Nemohla bych to absolvovat. Tehdy to byly – říkám naštěstí – jen dva roky. A ve výjimečné době. Představa, že bych tam proseděla třeba v současnosti ty hodiny a po čtyři roky… mám pocit, že by mě odvezli na psychiatrii. Tehdy to také nebyla procházka růžovým sadem, ale způsob vyjadřování kolegů, i z jiných politických uskupení, nebyl tak vulgární jako teď. To bych vůbec nezvládla. Navíc jsem zjistila, že když máte celý život za profesi emoce, když pracujete s emocemi, cloumá to s vámi i v osobním životě. A tady taky: když někdo říká naprosté bludy a nehoráznosti, ve vás se to vaří a občas vylítnete. Myslím si také, že právě emoce do politiky nepatří. Tam má být dialog, je třeba poslouchat se navzájem a uznat, že jsem se v něčem mýlil. A ne jen trvat na tom, že já mám pravdu a ostatní jsou idioti. Takže když jsem se z té dvouleté lhůty otřepala, řekla jsem si, že pro to nemám vlohy, zároveň jsem si ale uvědomila důležitost potřebné racionality a odstup od emocí.
