Výstava v Galerii U Betlémské kaple v Praze přináší zamyšlení nad životem a dílem pozoruhodného umělce. Expozice Miloslav Chlupáč sochy, obrazy, kresby je k vidění do 4. prosince.
Miloslav Chlupáč byl mimořádnou osobností českého sochařství a člověkem výjimečného charakteru, který bytostně souvisí s jeho uměleckým projevem. V něm byla záruka Chlupáčova neúklonného myšlení a zásadovosti jednání, které ho postavily do čela generace a jednu dobu právem do středu uměleckého dění.
K takovému postavení měl předpoklady hlubokým vzděláním, kritickým rozhledem; přesvědčovala vážnost jeho tvůrčího úsilí a ctěna byla demokratičnost a názorová tolerance, jak ji uplatňoval ve vztahu k ostatním.
Charakternost osvědčil jako student, v době nesnadných uměleckých začátků, lidsky i občansky, i v letech, která byla jeho životu i tvorbě příznivá i nepříznivá. Neminuly ho rány osudu, z charakteru ale neslevil. V každém čase zůstal věrný výrazovým prostředkům a formám, které odpovídaly jeho uměleckým názorům.
Miloslav Chlupáč (1920 v Benešově – 2008 v Praze) studoval původně medicínu, ale po uzavření vysokých škol v roce 1939 se vyučil kamenosochařem v kamenickém závodě v Kralupech nad Vltavou a v pražské kamenosochařské dílně Otakara Velínského. Během války začal studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru prof. Karla Štipla, po jednom a půl roce byl totálně nasazen a profesor Štipl skončil v koncentračním táboře.
Po roce 1945 se jako předseda studentské rady podílel na reformě UMPRUM, která ji povýšila na školu vysokou. Absolvoval v roce 1948 v ateliéru Josefa Wagnera, školu mu ale formálně znemožnili dokončit.
V 50. letech 20. století pracoval jako restaurátor. Byl členem skupiny Máj 57. První samostatnou výstavu měl v roce 1962 v pražské Nové síni, v roce 1963 vystavoval ve Vídni, další výstavu měl až v roce 1985.
V 60. letech sehrál důležitou roli nejen jako umělec, ale též jako organizátor, příležitostný publicista a zejména jako neoficiální mluvčí pokrokového křídla výtvarné obce. V roce 1965 uspořádal společně s Rudolfem Uhrem a Andrejem Rudavským první československé sochařské sympozium v travertinovém lomu ve Vyšných Rušbaších. V roce 1968 se stal předsedou Bloku tvůrčích skupin, jehož cílem bylo rovnoprávné uplatnění rozdílných talentů, tvůrčích stanovisek a generačních vrstev.
V 70. letech mu byla vzata možnost veřejného uplatnění, znemožněna účast na soutěžích a exemplárně mu odstraněna plastika.
Zastavme se u téhle v Praze ojedinělé věci. Sousoší Trojice figur vzniklo roku 1970 jako součást výtvarného řešení Leninovy, dnešní Evropské třídy; toto konkrétně pro křižovatku s Kladenskou ulicí. Podle kunsthistorika Jiřího Šetlíka bylo sousoší odstraněno (podle jiné informace jen nebylo osazeno) na popud poslance, malíře (a manžela herečky Švorcové) Vladimíra Šolty. Až v roce 1984 byly Tři postavy umístěny v pražské ZOO u jelenů.
Perzekuce zasáhly neblaze do jeho života. Nastoupil místo topiče na pražském sídlišti Invalidovna, kde pracoval do konce 70. let. Musel dát (opět) přednost malování; na sochaření nebyly peníze. Až po delším čase mu byl v rámci registrace v Českém fondu výtvarných umění – zásluhou malíře Jana Baucha – navrácen statut profesionálního výtvarníka. Začal se opět živit restaurováním plastik.
Po šedesátce mohl konečně mohl na mezinárodní sochařská sympozia, vedle restaurování se podílel na několika samostatných plastikách pro architekturu a vracel se k sochařské tvorbě.
Ve svém ateliéru v Kobylisích pracoval až do své smrti v roce 2008.
Zdroje: Jiří Šetlík: Cesty po atelierech + text k výstavě; Wikipedie
