„Když přijdete na jeviště vysílat pozitivní energii, publikum vám ji vrací. Když tam jdete s obavou, představení se nemusí povést,“ říká zpěvák, imitátor, komik a moderátor Vladimír Hron. Lidem raději rozdává radost než pláč a není divu, že dobu, která přinášela jen prázdno a zmar, už nikdy nechce zažít.
Z prázdna, které tu vládlo, jste se do pracovního života vrhnul naplno. Jaký to byl pocit?
Za tři sekundy jsme jeli z nuly na sto. Jsem autíčkář a pocit to byl jako v tom nejlepším supersportu světa. Adrenalin se mi vylil do všech částí těla, připadal jsem si jako na horské dráze, na které jsem dlouho nejel, tedy nikdo z nás, neboť jsme byli zavření doma. Byla to strašná doba, kterou už nikdy nechci zažít. Nejšťastnější jsem na jevišti, jako by mě někdo polil živou vodou. Když mi volá můj manažer, že v jeden den máme dvě nebo tři vystoupení, jestli to zvládnu, říkám, ať jich je klidně pět, sedm nebo devět, že to zvládnu úplně všechno.
A taky zvládáte. Třeba z vystoupení ve středočeských Všenorech, kde jste rozproudil lidi na jablkobraní, rychle do auta a dlouhé kilometry na Karlovarsko…
Je to pocit neuvěřitelné saturace. Jako když se potápíte, dochází vám kyslík, kolega pod vodou vám dá láhev s čerstvým kyslíkem a vy ji nasajete, protože jste byla na hraně udušení.
Nebál jste se, že se lidi budou bát zase normálně žít?
Lidská podstata se skládá z několika zvláštních substancí, mezi něž patří strach, ale stejně tak touha socializovat se, být s druhými lidmi, existovat v nějakém kolektivu. Bez toho by lidstvo přestalo být lidstvem. Byli jsme strašeni, bylo nám vyhrožováno, že všichni zemřeme, což byla největší chyba systému, což mu budu vyčítat co budu žít. Za rozumný přístup považuji, když se hospodář snaží svůj statek udržovat v pozitivním nastavení. Proto všechny vlády, které pouze zakazovaly a vyhrožovaly, tedy nastavily vše jen negativně, podle mě ublížily lidskosti v tom nejhlubším smyslu. Lepší by bylo, kdyby přišel někdo, kdo dá naději, řekne něco pozitivního. Přece, i když se na nás valí průšvih, základem toho, aby lidé přežili, je pozitivní mysl. Zároveň nejsem žádný popírač, nikdy jsem neříkal, že tu ta nemoc, kterou jsem si též prošel, není.
Nedávno jste se nechal slyšet, že raději rozdávíte lidem smích než pláč. To koneckonců vyplývá i z těchto vašich slov. Není těžší lidi rozesmát než dojmout?
Těžší je bránit se tomu návalu negativní energie, zůstat pozitivní těžší není. To je přirozené. Rozesmát lidi je kategorie, která – pravda – není úplně jednoduchá, ta výzva mě na tom ale baví nejvíc. Nedávno jsem vystupoval ve společnosti, kde byli samí chlapi, matematici, tedy specifická profese. Řekl jsem si, že to musím dokázat, že až budu odjíždět, oni se budou smát. Povedlo se. Charlie Chaplin měl pravdu v myšlence, která se ke mně vrací jako bumerang – „Den bez úsměvu je ztracený den“. Člověk by se měl k výzvám stavět s nadhledem. Neříkám, že by se měl usmívat, když vidí umírat někoho blízkého, ale pozitivní nastavení mu pomůže se s tím vyrovnat, překlenout i ty nejtěžší věci. Viděl jsem úžasnou přednášku člověka, který svět obeplul na plachetnici, a řekl, že člověk může v životě tisíckrát spadnout, život je ale založen na tom, že víckrát vstane.
Jakou energii z lidí nyní cítíte?
Lidé jsou tací, jak se k nim postavíte. Krásné ostravské rčení praví „jak vy k my, tak my k vy“. Když přijdete na jeviště vysílat pozitivní energii, publikum vám ji vrací. Když tam jdete s obavou, představení se nemusí povést. Mám před představením své motivační rituály. Než vlezu na jevišti, stoupnu si na louku a snažím se dostat do módu, kdy mám co dát. Je to nejzákladnější součást mé práce. Hodně improvizuji, věci ze mě jdou.
A pak vás lidi, jak jsem byla svědkem, nechtějí pustit…
Protože cítí, že přišel někdo, kdo se přišel rozdat, dát energii. Oni mu ji chtějí vrátit, je to smlouva.
Na vašich vystoupeních lidé zažívají výkony mnoha hvězd, které všechny věrně ztvárňujete. Jak jste se k imitaci vlastně dostal?
Kdysi jsem na to balil holky a měl jsem pocit, že to umí každý. Když k nám přišel kluk z cizí čtvrti, který balil holky na to, že dělal Luďka Sobotu, Karola Poláka nebo Františka Filipovského, řekl jsem si, že prostě ně, co bude nějaký cizák balit naše holky. Přes noc jsem se to naučil a šlo mi to přirozeně. Navíc jsem odmala poslouchal rozhlas po drátě, magnetofonové pásky, desky, pořád něco, byl jsem závislý na muzice, pořád si něco zpíval.
A všímal si detailů?
Jsem až nesnesitelný perfekcionista. Neměl jsem pocit, že něco napodobuju, ale že to musím nazpívat přesně jako Elvis Presley. Tak možná vznikly zárodky práce s hlasivkami, děje se to naprosto přirozeně. Když mi třeba řeknou, že ředitel firmy YX má rád zpěváka XY, naposlouchám ho, dívám se i na to, jak kroutí hlavou, jaká má gesta. Tvorbu tónu totiž může ovlivnit postoj, poloha hlavy, to, jestli krk natahujeme nebo smršťujeme. Tohle všechno sleduju. Učím se toho člověka nazpaměť, což je obrovské dobrodružství, cesta do hlubiny interpreta. Neuvěřitelně mě to baví.
Nazpaměť umíte třeba Fredyho Merkuryho…
To bych nazval vztahem na bázi jakéhosi sourozeneckého pouta, které přetrvává a mnohdy přeleze i přes hrob. Kluk, možná i holka, se v hudbě začíná nacházet tak v devíti až jedenácti letech. Tehdy zjišťujeme, co se nám líbí, co ne. Slyšíme to dětskými ušima, nevíme, že jsme rockeři nebo milovníci popu. Když jsem začínal rozum brát, můj starší brácha mi přinesl pásku s albem Noc v opeře, což pro mě byla asi nejzásadnější věc v životě. U Queen se přes hravost skrývají geniální věci. Když si některé jejich album, vedle Noci v opeře třeba Den na závodě nebo Novinky ze světa, poslechnete celé, bez toho, abyste si vybrala písničky, které máte ráda, zjistíte, jak komplexní alba to jsou, jak zahrnují muziku mnoha žánrů, prokombinovanou do detailů.
Na všenorském vystoupení jste vedle osvědčených hitů zařadil i písničku Jiřího Korna Píšu pastelkou. Byla to příjemná vzpomínka na skladbu, kterou ani nevím, kdy jsem slyšela naposledy…
Jelikož chci udělat radost většinovému publiku, zazní vždy obecný mainstream, zároveň ale lidi dostanou bonbonek nebo špetku koření, v podobě toho, co nečekají. Je to moment překvapení, které přináší změnu nálady, vytrhne vás z letargie a pocitů, že tohle jsem už viděl, to znám.
Odhadnete, co lidé, kterým jste přišel zpívat, asi tak chtějí slyšet?
Během pětiminutového zkušebního okénka otestuji publikum, jak reaguje, jak moc je pozorné, jestli to je cesta, nebo ne. Pokud ne, vydám se jinam, pokud ano, jdu dál. Nejšťastnější jsem na jevišti tehdy, když nemám scénář a s divákem si mohu hrát, nejlépe s takovým, který se mnou na tu hru přistoupí.
Vystupujete i v zahraničí. S program Queen The Story?
Máme několik programů a vybíráme podle toho, co si přeje zadavatel. Nejčastěji jsem už na čtyřech kontinentech vystupoval s Abecedou hvězd. Publikum je vždycky perplex, když na jevišti vidí pětadvacet rozličných interpretů a každého s jiným hlasem. Snažím se dávat do toho i fyzické atributy, z čehož jsou nadšení třeba Američané. Americké publikum vám totiž přijde na představení věřit. U nás – aniž bych se chtěl kohokoli dotknout – lidé přijdou s výrazem „předveď se, frajere“. Mnohdy za mnou někdo přijde a ptá se, proč to je na playback. Snažím se vysvětlit, že není, že zpívám živě. Mám smíšený pocit, jestli to brát jako kritiku nebo pochvalu…
Určitě pochvalu, že to znělo jako originál…
Jsou to asi tři nebo čtyři roky zpátky, kdy jsem zpíval v úžasném klubu na Floridě, kde jeden divák stál celé představení zády k jevišti. Po představení za mnou přišel s omluvou a se slovy, že mnoho z těch interpretů zažil, některé znal dokonce osobně, třeba Franka Sinatru, a když se otočil, viděl je před sebou. „Dal jste mi to, co jsem nečekal, že někdy zažiju,“ řekl. A taky se zeptal na playback, což jsem jako pochvalu vnímal. Miluju i italské publikum. Když jsem zpíval Pavarotiho, chtěli mě doslova vzít na ruce, šli ke mně, začali mě poplácávat. Srdečnost Italů je bezbřehá.
Co asijské publikum?
Asiati jako by na sobě měli ledovou krustičku, chvíli to trvá, ale když ji odkryjete, je to fenomenální publikum, je jen to o jiné cestě. Každé publikum je jiné, ani lepší, ani horší, ale v jádru stejně srdečné.
Cítíte v oblasti imitace konkurenci?
Když se mě kamarád zeptal, jak se s konkurencí vypořádávám, řekl jsme mu, že mám jediného konkurenta, který stojí před ním. Vždy se chci posouvat, zlepšovat, jakmile se totiž dostáváte do soutěže s někým jiným, dostanete se do negativního cyklu, bere vám to drajf. Mohu-li poradit mladým umělcům, nehledejte si soky, jediným sokem jste si vy, snažte se porazit sami sebe, a to nejen v šoubyznysu.
Vladimír Hron (1966)
Imitátor, komik, zpěvák a moderátor, který za své působení získal několik televizních cen TýTý. Se svými pořady jezdí nejen po tuzemsku, ale i do dalekých zemí. S programem Abeceda hvězd navštívil Afriku, Asii i Ameriku. Moderoval i různé prestižní akce.
Zdroj: archiv Vladimíra Hrona
