Vladimír Mišík patří mezi naše nejvýraznější průkopníky českého bigbítu. Na druhém Československém beatovém festivalu v roce 1968 na sebe upozornil v pražské Lucerně ve skupině Blue Effect, kde zazářil spolu s kytaristou Radimem Hladíkem. Když se řekne slovo průkopník, představíme si, jak se někdo prokopává dějinami nějakého důležitého oboru. Pro Mišíka to byla beatová hudba. A i když jsme žili za Berlínskou zdí, věděli jsme například, že kousek od nás jsou takové rockové formáty, jako John Mayall, John Lennon, Jimi Hendrix, Fleetwood Mac, Dave Davies anebo Eric Burdon. Bluefekti tíhli k rocku a bluesu. Když přišel Vladimír Mišík, nebyl žádným nováčkem. Začínal v Kometách. Pak v Matadors, které pomáhal založit. Pokračoval v Blue Effectu, všude se setkal s tehdy naším nejlepším rockovým kytaristou Radimem Hladíkem. Byla to pořádná rocková škola.
Zatímco však Hladík už napořád s Blue Effectem zůstal, Mišík přešel do dalších kapel, mimojiné do Flamenga a pak Etc. Tuto formaci v roce 1974 opět nově založil a s ní taky koncertoval desítky let. Hráli zde vynikající muzikanti. Například kytarista Stanislav Klásek Kubeš, jehož sólo kytarový riff vynikl v nahrávce 20 deka duše a Město z peřin. Dále to byl Jiří Veselý (baskytara), rockový houslista Jan Hrubý, známý z nahrávek nejen skupiny Etc, ale také Framus 5, Marsyas, Luboše Andršta, Hany Hegerové a Vladimíra Merty. Dnes v Etc hrají Vladimír Mišík (zpěv, kytara), Petr Kulich Pokorný (kytara), Vladimír Pavlíček (housle), Pavel Novák (baskytara), Pavel Skála (kytara, zpěv) a nechybí samozřejmě Jiří Zelenka, který je nyní jedním z nejlepších rockových hráčů na bicí u nás. Na lyrickém albu Ponorná řeka spolupracovala skupina Etc s bratry Ebenovými.
Stříhali dohola chlapečka
V 70. a 80. letech to neměl nikdo v českém bigbítu růžové. Nejen knihy a články v novinách, ale i texty písniček byly důkladně cenzurovány. Rockové skupiny musely měnit svůj styl, chtěly-li se udržet, a sahat většinou po instrumentálkách. U bigbítu nevadil jen hudební styl, ale i příliš „free“ gestikulující energický projev a korunou všeho byly létající dlouhé vlasy kolem hlavy, hlavně u rocku a bluesu. Také Blue Effect začal místo písniček a zpěváka zařazovat v té době dlouhé jazzrockové skladby. A to nebylo všechno. Musel také změnit název na Modrý efekt. To se nesnadno vyslovovalo, tak byl název zkrácen na M. Efekt. V jistou dobu prošel skupinou i brněnský zpěvák Oldřich Veselý ze Synkop 61 a bratislavský baskytarista a skladatel Fedor Frešo ze skupiny Prúdy Pavola Hamela.
Ve skupině pak působili i Lešek Semelka, Luboš Pospíšil a David Koller. Díky nim a hlavně Radimovi Hladíkovi mohla kapela pokračovat jako rockové klasické uskupení a přenést se tak přes léta sedmdesátá a osmdesátá. Mišík pak svůj vydrilovaný rockový zpěv uplatnil v kapelách George and Beatovens, Flamengo a Energit. S Flamengem stihli natočit zajímavou desku Kuře v hodinkách se skladbami Kuře v hodinkách, Rám příštích obrazů nebo Pár století. LP Kuře v hodinkách je pozoruhodná nejen, že to byla vlastně jediná deska od skupiny Flamengo a vyhlášená za jednu z vůbec nejzdařilejších rockových desek u nás. Zajímavá je i tím, že se na textech podílel náš přední básník Josef Kainar. Hudebně se na desce podílela dvojice Mišík-Kubík. Kainarovy verše, to byl nápad muzikanta a skladatele Hynka Žalčíka, když rockové kapely nemohly použít anglické texty. Tohle byla cesta dál k novým zítřkům a k oživení skupiny Etc v roce 1985.
Život v ústraní
O tom ví své například hudební managerka Hana Petřinová, co je to být hudebníkem. Byla u nového zrodu Etc. Pamatuje si, když Vladimír Mišík musel v 80. letech být roky se svým ryzím rockem izolovaný pouze čtyřmi stěnami maličkého hudebního studia. Jaké to je vůbec nekoncertovat. A vzpomíná na chvíle, když založil Etc a přišlo první autorské album Vladimír Mišík Etc. Potom legendární písničky Láska je jako večernice, Proč ta růže uvadá, Stříhali dohola malého chlapečka a Špejchar blues. Na konci roku 1989 vyšlo album Dvacet deka duše. Vytvořil další alba, celkem dvanáct.
Vladimír Mišík zas vzpomíná na svou rockovou inspiraci básněmi Josefa Kainara a Václava Hraběte, texty Jiřího Dědečka a Petra Skoumala. Pokud jde o Kainara, měl blízko k hudbě a své básně psal také jako písničky. Hrál na kytaru, klavír i housle, poslouchal swing, jazz, rock i folk. Jeho texty měli rádi i Jiří Suchý, Eva Olmerová, Michal Prokop a Karel Plíhal.
V 90. letech byl Vladimír Mišík v parlamentu. Pak se opět vrátil k hudbě. S Etc jako vybranou doprovodnou kapelou si zahráli v roce 1990 na Strahově na legendárním prvním pražském koncertu Rolling Stones. Hudební kritik Jiří Černý o Mišíkovi pro Českou televizi řekl: „Vláďa Mišík je obdivuhodný samorost. Když si uvědomím kluka, který neměl tátu, maminka na něj neměla čas…jak se sám úžasně vypracoval…“ Za své nejnovější album Jednou tě potkám, kde hostuje známý irský písničkář Paul Brady, vloni získal rekordních 6 cen Anděl v kategoriích: album roku, interpret roku, skladba roku, dále videoklip roku, rock a folk. Je to málo?
Jedináček, a má tolik sourozenců
Žít léta v domnění, že jsem jedináček, a pak se dozvědět, že mám tolik sourozenců, je docela unikátní situace. Maminka mu tuto věc v dobrém úmyslu tajila. I kdo byl jeho otec. Vladimírovi celá ta léta chyběl mužský vzor. Podobné pocity zažíval i básník Kainar, možná i proto měla jejich vzájemná tvorba k sobě blízko. Děti by měly mít oba vzory, mámu i tátu. Jedináček? Jak to tehdy bylo? Kdepak, on má přece bratry a sestry v Americe. A potom mu máma líčí ten příběh: Zdravotní sestřička se jednoho dne těsně na konci války setká v Německu, blízko demarkační čáry, s americkým vojákem, důstojníkem Johnem Gaughanem, mávají na sebe…
