Julius Fučík (23. února 1903 – 8. září 1943, popraven v Berlíně) měl smůlu v tom, že byl předlistopadovým režimem vybarven velmi sterilně a glorifikován do té míry, že se to mnoha lidem zprotivilo. Přitom jeho život byl barvitý – třeba jeho výrazná náklonnost k ženám, která by v učebnicích udělala z ikony člověka z masa a kostí, jímž také byl.
Kompletní Reportáž vyšla až v roce 2008
I Reportáž psaná na oprátce, která přeložena do mnoha jazyků obletěla svět, byla v období reálného socialismu vydána neúplně, přičemž úplného vydání se dočkala až v roce 2008, kdy ji vydalo Ottovo nakladatelství, a to včetně faksimile rukopisu. Dokumenty a ilustrace dodalo Muzeum dělnického hnutí, o.p.s.
Přejmenování ulic, přesun pomníku
Po listopadu 1989 se vylila vanička i s dítětem a Fučík, v důsledku glorifikace minulým režimem, měl smůlu podruhé. Byly přejmenovány školy či ulice, které po něm nesly jméno, z dnešního holešovického Výstaviště zmizel název Park oddechu a kultury Julia Fučíka i jeho pomník. Ten byl, díky letitému úsilí Společnosti Julia Fučíka, v roce 2013 instalován na Olšanských hřbitovech, poblíž pomníků Jožky Jabůrkové a Jana Švermy, které postihl podobný osud.
Genius loci radotínského parku
Radotínský pomník, na němž není žádná bližší informace, oproti tomu stále stojí na svém místě. Místo je udržované a starý kámen s nápisem a podobiznou antifašisty Julia Fučíka, jehož život po životě je poznamenán vždy aktuální společenskou situací, je geniem loci mezi zelení parku. Lze si u něj vzpomenout třeba na Fučíkův citát: „Historie miluje slavné činy, ale když probíhají, málokdo o nich ví.“ Zaslouží si, aby o těch jeho hovořila alespoň ta historie.
