Svou námořní kariéru zahájil Karl Dönitz (16. září 1891 – 24. prosince 1980) u obchodního loďstva. Od roku 1910 sloužil u Císařského válečného námořnictva, i když neměl tehdy žádoucí šlechtický původ a bylo mu to patřičně dáváno najevo. Svůj kariérní postup si ale i tak vydobyl, a to svými vynikajícími charakterovými vlastnostmi a nadprůměrným nadáním. Příležitost zasáhnout do boje dostal v posledním roce 1. světové války, kdy velel malé ponorce. Poté byl jmenován kapitánem nejmodernější ponorky, která se však při plavbě 4. 10. 1918 setkala s technickými problémy, musela se vynořit a byla potopena střelbou z britských lodí. Dönitz s takřka celou posádkou padli do zajetí. Ztrátu ponorky nesl velmi těžce a dával si ji za vinu, i když za ni nemohl.
Po skončení války Dönitz sloužil na torpédových člunech, rozpracovával a zformuloval taktiku, kterou používali velitelé ponorek za války, tzv. „Rudeltaktik“ (Rudel – „stádo“, „smečka“; anglicky „wolfpack“), pro kterou se vžil název „vlčí smečka“. Úkolem ponorek bylo potápět více lodí, než je nepřítel schopen obnovovat. Tohoto cíle Dönitz skutečně téměř dosáhl v roce 1942, kdy ztráty spojeneckých lodí byly již na pováženou. Potom se ale situace obrátila, když se západní spojenci zmocnili šifrovacího stroje „Enigma“ a mohli dekódovat německé zprávy. Se zdokonalením podvodní detekce ponorek a nasazením radarů do hlídkujících letadel se z útočících ponorek staly velmi rychle ponorky pronásledované.
Druhou světovou válku Dönitz začal v hodností kontraadmirála a postupně byl povyšován do hodností viceadmirála, admirála a když dosáhl hodnosti velkoadmirála (Großadmiral), nahradil v roce 1943 Ericha Raedera jako vrchního velitele válečného námořnictva.
Dne 30. dubna 1945, po smrti Adolfa Hitlera a v souladu s Hitlerovou poslední vůlí i německým ústavním právem, byl Karl Dönitz jmenován Hitlerovým nástupcem s titulem prezidenta Německa a nejvyššího velitele ozbrojených sil. Dne 7. května 1945 z titulu této funkce nařídil generálu Alfredu Jodlovi, náčelníkovi operačního štábu OKW (Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velení ozbrojených sil), aby podepsal 7. května 1945 kapitulaci Německa ve francouzské Remeši. Na požadavek Sovětského svazu byla kapitulace opakována 8. května 1945 v Berlíně.
Válka krutě zasáhla i do Dönitzova osobního života. S dcerou německého generála Ingeborg Weberovou (1894 – 1962), s níž se oženil 27. května 1916, měl děti, které se ženou vychovával jako protestanty v duchu křesťanských tradic. Nejstarší z nich, dcera Ursula (1917 – 1990) se provdala za velitele ponorky U-107 Günthera Hesslera (1909 – 1967) a nejmladší syn Peter (nar. 1922) padl 19. května 1943, když byla ponorka U-954, na které sloužil potopena v severním Atlantiku i s celou posádkou.
Po této ztrátě bylo dovoleno staršímu synu Klausovi, narozenému roku 1920, opustit službu u válečného námořnictva a jít studovat na lodního lékaře. Přesto Klaus padl 13. května 1944, když v rozporu s rozkazem, který mu zakazoval zúčastnit se jakékoli bojové akce, přesvědčil své přátele, aby se mohl v den svých 24. narozenin spolu s nimi zúčastnit s torpédoborcem S-141 napadení anglického města Selsey. Loď byla potopena francouzským torpédoborcem La Combatante a z její 26-ti členné posádky se zachránilo šest námořníků. Klaus Dönitz mezi nimi nebyl. Tato osobní tragédie přivedla Karla Dönitze, již tak oddaného nacistu, k tomu, aby se stále více přikláněl k vedení totální války.
Po válce byl Karl Dönitz v Norimberském procesu obžalován z válečných zločinů, zločinů proti míru a plánování, iniciace a vedení agresivních válek k deseti letům vězení ve věznici Spandau, která se tehdy nacházela v Západním Berlíně. Rozsudek nad ním byl vnímán rozporuplně. Zástupci Sovětského svazu požadovali pro velkoadmirála trest smrti, zatímco řada námořních důstojníků z řad Spojenců byla tímto rozsudkem znechucena. Podle nich byl Dönitz odsouzen za to, co běžně praktikovali i oni sami, resp. co dělá každé vojenské námořnictvo, pokud je ve válce. Konkrétně např. Chester Nimitz, od roku 1941 nejvyšší velitel tichomořského loďstva, prohlásil, že neomezenou ponorkovou válku vedly Spojené státy americké v Tichém oceánu od prvního dne, kdy vstoupily do války.
Po propuštění z vězení žil bývalý velkoadmirál Dönitz ve vesnici Aumühle v severozápadním Německu, kde zemřel na infarkt 24. prosince 1980.
