Na rozdíl od většiny cestujících i posádky. Jak k této katastrofě vůbec došlo?
Začátek 20. století byl zlatou dobou dálkových zámořských plaveb. Nespolehlivé plachty vystřídaly mohutné parní stroje a letadla schopná dopravovat na velké vzdálenosti větší množství lidí ještě neexistovala. Byla to doba Titaniku a dalších podobných kolosů, luxusních a rychlých zároveň.
Patřily mezi ně i Lusitania a její sesterská loď Mauretania postavené za podpory britské Admirality, která rejdařství Cunard Line poskytla na jejich stavbu přes 2,5 mil. liber výměnou za to, že v případě vstupu Velké Británie do války, budou obě lodi dány k dispozici Royal Navy k přestavbě na pomocné křižníky. Lusitanii poháněly čtyři lodní šrouby hnané stejným počtem parních turbín, pro které páru vyrábělo 25 kotlů. Díky tomu dosahovala rychlosti až 28 uzlů, tj. 52 km/hod. Mauretania měla podobné parametry a přes 20 let držela rekord v rychlosti plavby přes Atlantik, tzv. Modrou stuhu Atlantiku, s časem 4 dny a 11 hodin. Téměř stejně skvěle si vedla i Lusitania, která Modrou stuhu Atlantiku získala v letech 1907 – 1909 postupně celkem pětkrát. Obě dvě lodi patřily do kategorie tzv. superlinerů.
Na svoji poslední plavbu se Lusitania vydala 1. května 1915 ve 12.20 hodin, kdy vyplula z New Yorku do Liverpoolu pod velením kapitána Williama Turnera. Na palubě bylo 850 členů posádky a 2198 cestujících, z toho v 1. třídě 552 cestujících, v 2. třídě 460 a ve 3. třída 1186, i když jejich počty se podle různých zdrojů liší. 7. května 1915 ve 13.30 hodin byla loď na své cestě torpédována německou ponorkou U-20, které velel kapitán Walter Schwieger. Po zásahu jediným torpédem se Lusitania převrátila a s velkými ztrátami na životech během 18 minut potopila. Celkem přitom zahynulo 1198 osob. Rychlost, s jakou šel parník ke dnu, vedla i k domněnce, že jej zasáhla torpéda dvě. Ve skutečnosti se tak ale stalo proto, že se nepodařilo dost rychle zavřít vodotěsné dveře uvnitř lodi. Ta sice měla dvojitý trup, ale nebyl dělen na vodotěsné komory. Jakmile jednou začala dovnitř proudit voda, rychle zaplavila celou loď. Komory se na lodích tehdy nedělaly proto, aby bylo možné snadněji dopravovat uhlí ke kotlům. Brzy po tragédii začalo být rozdělení podpalubí na komory povinné.
Okolnosti potopení Lusitanie však nejsou zcela objasněné dodnes. Zajímavé je i to, že pasažéři byli od cesty odrazováni inzerátem z 22. dubna 1915 uveřejněným v 50 amerických novinách včetně novin v New Yorku. Německé velvyslanectví ve Washingtonu v něm varovalo, že mezi Velkou Británií a Německem existuje válečný stav a loď může být v britských vodách potopena. Podobně jako během předchozích plaveb, i nyní Lusitania převážela také munici do ručních zbraní, což bylo uvedeno i v seznamu převáženého zboží. Čistě civilní plavba to tedy nebyla. Německá strana na to poukazovala s tím, že Lusitania tedy byla legitimním cílem. Zároveň však mylně tvrdila, že loď byla vyzbrojena.
Smrt tak obrovského množství cestujících, z toho 128 Američanů, zvedla u světové veřejnosti vlnu antipatie vůči Německu a přispěla ke vstupu Spojených států do první světové války po boku států Dohody. Možná právě proto se musela Lusitania potopit, i když se tomu jistě šlo vyhnout přinejmenším odložením či zrušením plavby.
A možná kocour Dowie neměl žádnou předtuchu, ale někdo, „kdo věděl“ nebo aspoň tušil a měl to zvíře rád, ho zadržel na pevnině. Možná to byl sám kapitán Daniel Dow, po němž byl kocour zřejmě pojmenován. Když se dozvěděl, že bude muset proplout válečnou zónou, vzdal se velení a opustil loď. Zaměstnavateli se omluvil s tím, že byl „unavený a skutečně nemocný“. Na jeho místo nastoupil zkušený kapitán William Turner (58 let), který předtím velel na Mauretanii a i na jiných lodích. Potopení Lusitanie přežil, ale zřejmě jen proto, že určitě neopustil loď jako poslední, protože to by šel i s ní ke dnu. Poté byla proti němu před námořním soudem vznesena řada vážných obvinění, po zásahu Winstona Churchilla však byl Turner veškeré viny zbaven. Na Nový rok 1917 přežil torpédování Ivernie, další lodi, které velel jako kapitán, ale tentokrát se mu podařilo většinu posádky i přepravovaných vojáků dostat do záchranných člunů včas.
Neblahou předtuchu, v tomto případě skutečně jen předtuchu, měla i Blanche Marshallová, která si s manželem a dcerou asi čtyři týdny předem rezervovali lístky na Lusitanii. Blanche se pojednou stává hysterickou a požaduje, aby byl termín plavby změněn. To se jí povedlo zařídit, ale jen za cenu ne tak luxusního ubytování na lodi. Blanche na to řekla: „To je v pořádku. Lusitania se během cesty potopí. Domnívám se, že bude torpédována, protože na srážku s ledovcem je příliš teplé počasí. Nebozí lidé, je mi jich tak líto! S tím nemůžeme nic dělat, když je válka…“
I když je to neuvěřitelné, u Blanche se její instinkt takto projevil již podruhé. Když se s manželem roku 1912 vydali na líbánky na ostrov Wight, spolu s přáteli se rozhodli podívat se na parník Titanik, který plul kolem. Jakmile se loď v dálce objevila, Blanche náhle vykřikla: „Ta loď se potopí dřív, než dopluje do Ameriky. Nestůjte tady a dělejte něco! Vidím stovky lidí, kteří bojují o svůj život v ledové vodě. Jste snad všichni tak slepí, že je necháte utopit?“ V té chvíli ji považovali za šílenou. Za několik dní jí museli dát za pravdu.
