Jak dlouho působíte ve zdejším kostele a čím se práce v něm liší od míst, kde jste působil dříve?
Hodně rozdílná byla práce v Roudnici nad Labem. To je sice město, kde na mši bývalo kolem stovky lidí, ale měl jsem na starosti celou velkou oblast s mnoha venkovskými kostelíky, o víkendech jsem sloužil mši třeba ve čtyřech vesnicích, kde přišli třeba jen dva nebo tři lidi. Tady přijde přes víkend osm set až osm set padesát lidí. V neděli sloužím čtyři mše a na každé je dvě stě až tři sta lidí. To je obrovské pole působnosti. Kromě běžné činnosti, mší, křtů, pohřbů a podobně u nás také vyučujeme náboženství, od malých dětí až po puberťáky. Ti tedy vyšli na mě.
Asi je hodně náročné učit právě tuhle věkovou skupinu?
Já jsem měkkej, jsem na ně hodný. Nechci do nich vtloukat nějaká dogmata, cpát do nich vědomosti, toho mají dost všude. Spíš nastolím nějaké téma, o kterém si povídáme, chci, aby přemýšleli, formovali si názory, a pak třeba o tom dál mluvili se svými spolužáky a kamarády.
Snažíte se do kostela a k víře přitáhnout i další lidi?
V tom cítím velký dluh, i když jako farář mám hodně omezené pole působnosti. Zapojujeme se do Noci kostelů, kdy je náš kostel otevřený, na pohřby sem přijdou i nevěřící, stejně jako o Vánocích na půlnoční nebo podívat se na jesličky. Ostatně, ty naše jsou velmi zajímavé – vytvořily je děti, které sem chodí do klubu a na náboženství, každé uplácalo nějakou figurku.
Jak farnost funguje teď v době covidu?
Je to těžké. Do kostela teď najednou smí dvacet lidí, když si vezmete, že jich tu před epidemií bývalo až tři sta… Skončila výuka náboženství, je tu ticho. Zvlášť v téhle době zmatku a obav je velká škoda, že kostel nemůže být otevřený, tady by se návštěvníci mohli zklidnit, chvilku spočinout v klidu a urovnat si myšlenky. Zvláštní stavba našeho kostela, zasvěceného Panně Marii, je inspirovaná pláštěm Panny Marie, pod který ukrývá trpící a chrání je. Necháváme kostel otevřený k soukromé modlitbě, nejdřív jsme měli otevřeno dopoledne i odpoledne, ale ukázalo se, že dopoledne tu nebýval téměř nikdo, teď tedy máme otevřeno od dvou hodin do šesti, potom je mše a pak se kostel zase zavře. Nevysíláme mše online, na internetu je jich spousta, pokud by tuto možnost chtěl někdo využít, vysílá je i TV Noe. Chystám vždy nějaké slovo na neděli a dávám je na internet. Každý týden chodíme i do domovů seniorů v Malešicích a na Třebešíně, i tam se snažíme zahánět strach a uklidňovat.
Připravujte se na možnost, že omezení shromažďování vytrvá až do Vánoc?
Na takovou možnost zatím vůbec nemyslím. Na rozdíl od některých jiných duchovních, kteří se děsí půlnočních mší, kam většinou přijde i mnoho nevěřících, často hlučných a opilých, mám půlnoční mše
moc rád. Zatím tedy počítáme s běžným programem, to znamená s jesličkami, půlnočními mšemi i mší na Boží hod.
Máte nějakou radu, jak tyto dny přestát?
Hlavní je se nebát, nepropadat panice. Strach je horší než nákaza, uvolňuje v lidech to nejhorší a nejnižší. Nikdo nevíme, co přijde, až to přijde, budeme tomu čelit a řešit to, teď si strachem jen ničíme zdraví.
