Jeho činnost ale nezůstala dlouho utajena a Böttger byl brzy považován za znalce alchymie. Když se o jeho činnosti dozvěděl pruský král Fridrich I., prokazatelně známý svou nenasytnou touhou po zlatě, nařídil, aby byl Böttger zajištěn. Tomu se však podařilo utéct, ale byl zadržen později jinde a odvezen do Drážďan. I saský kurfiřt a později král August II. Silný totiž toužil po zlatě. Böttgera uvěznil a žádal, aby pro něho drahý kov vyráběl. Ten se lopotil po mnoho let a pokoušel se vyrobit „zlatou tinkturu“ a dostat se tak na svobodu.
Ale nedařilo se mu. V roce 1704, když August II. Silný neviděl pořád žádné výsledky, začala mu docházet trpělivost a nařídil proto vědci Ehrenfriedovi Waltherovi von Tschirnhausovi, aby na mladého zlatoděje dohlížel. Zpočátku Böttgera Tschirnhausovo bádání a pokusy nezajímaly. Protože však sám k ničemu nedospěl a začal se obávat o svůj život, nezbylo mu nic jiného, než s ním po čtyřech letech konečně začít spolupracovat. I když se původně do Tschirnhausova bádání týkajícího se porcelánu zapojit nechtěl, uvědomil si, že mu nakonec zbývá jediná možnost – odhalením tajemství výroby porcelánu si zachránit krk.
Po mnoha nezdařených pokusech pak posléze pomocí čistého bílého jílu – kaolinu a dalších tří složek Böttger triumfuje a král je nadšen. V lednu 1708 představuje světu „bílý evropský porcelán“ a zakládá v Drážďanech první evropskou manufakturu na jeho výrobu. Johann Böttger si ale bohužel své slávy objevitele porcelánu mnoho neužil, zemřel 13. března 1719 ve věku 37 let, pravděpodobně na otravu jedovatými výpary, které při svých pokusech vdechoval. A tajemství alchymie tak zůstalo zachováno na mnoho dalších let.
Transmutace čili přeměna prvků jednoho v druhý a v praxi tedy i výroba zlata, se stala skutečností až vstupem lidstva do atomového věku ve 20. století. V současné době jaderní fyzici už umí přeměnit jeden prvek v jiný, potřebují k tomu jen urychlovač částic a velké množství energie, ovšem takto získané výsledné množství proměnou získaného kovu je extrémně malé. Poměrně snadno lze takto získat malé množství zlata z vizmutu, o něco obtížněji olovo. Odkud se ale vzala ta informace, které se alchymisté zuby nehty drželi a byli ochotni zaplatit za ni i svými životy, že ve zlato lze přeměnit právě olovo? Tajemství, které zůstává nerozluštěné dodnes.
