Uherská a česká královna a římská císařovna Barbora Celjská, dcera Heřmana II., hraběte Celjského se narodila přibližně mezi rokem 1390 až 95. Přídomek Celjská, dříve Cellská, je odvozen od slovinského města Celje. Jednalo se však o německý rod, k jehož državám patřily Korutany, Štýrsko, Kraňsko, Dalmácie, Chorvatsko a Slavonie, historické území dnes rozdělené mezi Chorvatsko a Srbsko. Rod hrabat z Celje byl tedy dost významný na to, aby se Barbora mohla stát manželkou i samotného římského císaře.
I když až druhou v pořadí. Zikmund Lucemburský (1368 – 1437) se poprvé oženil roku 1385 s Marií Uherskou (1371 – 1395), což vyjednal ještě jeho otec Karel IV. Trvalo 10 let, než roku 1395 Marie konečně otěhotněla. Doplatila však na svou loveckou vášeň, které se nedokázala vzdát ani v těhotenství. Zabila se i s nenarozeným dítětem, když si na lovu po pádu z koně zlomila vaz.
S Barborou Celjskou, o přibližně 22 let mladší, se Zikmund zasnoubil o šest let později, roku 1401, a oženil se s ní roku 1408. Dočkal se od ní jediného potomka, dcery Alžběty, která se narodila následujícího roku. Manželství Zikmunda s Barborou nebylo šťastné, Zikmund měl i po svatbě na svých diplomatických cestách a vojenských taženích mnoho milenek. Říkalo se, že ho doprovází víc nevěstek než duchovních. Přesto se nedochovaly žádné zprávy o jeho případných levobočcích. Na místě je tedy podezření, že se Zikmundovou plodností nebylo vše v pořádku. Potíže se zplozením dědice měl ostatně už jeho otec Karel IV., Zikmundův bratr Václav IV. zůstal bezdětný a druhý bratr Jan Zhořelecký měl pouze jednu dceru.
Mladá, krásná a energická Barbora manželovi jeho nevěry oplácela stejnou mincí a zřejmě i s radostí. Se svou sice drobnější, ale štíhlou a elegantní postavou a bělostnou pletí to neměla navíc vůbec složité. Když se Zikmund dozvěděl o jejích záletech, zvláště pak o těch s rytířem Janem z Wallenrode, obvinil ji z nevěry, odebral ji roku 1419 královskou apanáž a poslal ji i s mladičkou Alžbětou do Velkého Varadína (dnes Oradea v Rumunsku). Po několika měsících jí však odpustil.
K další roztržce mezi manžely došlo z politických důvodů. Roku 1436 Barbora doprovázela Zikmunda na jihlavský zemský sněm a potom do Prahy, kde byli manželé 11. února 1437 korunováni v chrámu sv. Víta jako čeští král a královna. Když se pak Zikmund na nějaký čas vzdálil z Prahy, Barbora začala politicky intrikovat. Vedla důvěrná jednání s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, který v bitvě u Lipan byl na vítězné straně a stal se představitelem strany podobojí. Jejich účelem bylo to, aby Zikmund vládu v Čechách nepředal své dceři Alžbětě a jejímu manželovi Albrechtu II. Habsburskému, protože s tím se Barbora nesnášela. Když se Zikmund o Barbořiných intrikách dozvěděl, odjel 11. listopadu 1437 z Prahy i s Barborou a 21. listopadu ji nechal v Brně zatknout. Po jeho smrti (9. prosince) je pod ozbrojeným doprovodem poslána do Uher.
Čeští stavové si potom při jednání s Albrechtem II. Habsburským jako příštím českým králem vymínili propuštění a důstojné zaopatření královské vdovy Barbory, v čemž jim bylo vyhověno. Barbora se pak vydala z Uher do Polska a roku 1441 přijela do Prahy. Dostala zpět svá královská věnná sídla a zůstala na Mělníku, nyní již bez jakýchkoliv politických ambicí. Zato se tam věnovala svým oblíbeným okultním vědám, především alchymii. Objevit elixír nesmrtelnosti nebo vyrobit zlato se jí ale podle všeho nepodařilo. Na Mělníce také 11. července 1451 zemřela.
Její historický obraz zůstává poněkud rozporuplný, protože kronikáři jí, mírně řečeno, nepřáli. Už jenom proto, že byla ve své době nejbohatší ženou v Čechách. To s velkou nelibostí nesl mezi jinými také její zeť, Albrecht II. Habsburský. Za historky o Barbořině prostopášnosti potom vděčíme zejména dvěma jejím současníkům. Kašpar Šlik, který se kromě politiky zajímal též o umění a vědu, a Eneus Silvius Piccolomini, budoucí papež Pius II, kterého jako nadaného vědce Šlik podporoval. Oba společně pak pomluvili Barboru jako nevěrnici, prostopášnici a nenasytnou nymfomanku, která čím byla starší, tím více toužila po mužích. Jako sultánka měla svůj harém oplývající krásnými mladými muži. Mezi její milence údajně patřil dokonce i budoucí český král Jiří z Poděbrad. Šlik a Piccomolini Barboru dále očernili tvrzením, že vedla bezbožný život, pohrdala náboženstvím a dokonce zakazovala svým služkám, aby se modlily. Nevěřila prý v posmrtný život a jako alchymistka se zabývala černou magií. Dokonce ji podezírali z toho, že na sklonku života chtěla „uhnat“ polského následníka trůnu Vladislava, kterému tehdy bylo teprve třináct let, a provdat se za něj. Z toho pramene také zřejmě pocházejí její nelichotivé přezdívky Černá královna anebo německá Messalina.
Historici koncem 19. století Barboru charakterizují jako ženu „povahy vášnivé, silného ducha a ctižádostivou“. Bohužel to jsou charakteristiky, které by v Barbořině době sloužily ke cti spíše muži. Kdyby však nějaký muž intrikoval proti svému panovníkovi tak jako ona proti Zikmundovi, je možné, že by ho to, na rozdíl od Barbory, stálo život.
Po smrti Zikmunda Lucemburského se jeho nástupce skutečně stal jeho zeť Albrecht II. Habsburský, který si své dědictví, tj. uherský, polský a český trůn, dokázal vydobýt a obhájit, byť s jistými obtížemi. Nedlouho poté, v roce 1439, však na tažení proti Turkům smrtelně onemocněl úplavicí. V Čechách potom následovalo bezvládí, protože koruny se nechtěl nikdo ujmout. Zbídačená země se silnými odbojnými stavy nebyla pro žádného z možných kandidátů dost atraktivní. Nakonec se až 28. října 1453 stal českým králem Ladislav Pohrobek, syn Albrechta II. Habsburského a Alžběty Lucemburské, Zikmundovy dcery. Když roku 1457 ve svých 17 letech zemřel, patrně na leukémii, stal se jeho nástupce Jiří z Poděbrad.
Ladislav Pohrobek byl až čtvrtým a posledním dítětem Albrechta II. Habsburského a Alžběty Lucemburské. Nejstarší dítě, prvorozený syn Jiří zemřel v útlém věku, následující dvě dcery se dožily dospělosti i potomků, a to v Sasku a v Polsku, Ladislav zemřel bezdětný. I tato lucemburská pokrevní linie pokračovala nadále už jen v ženských rodových větvích a na běh věcí v Čechách už ztratila vliv zcela.
