Vyšší šlechta v té době již delší dobu projevovala nespokojenost s panováním krále Václava IV., který si své „milce“ (oblíbence) vybíral z řad nižší šlechty a měst a vyšší šlechtici se tak cítili ohroženi. Stále častěji proto své nároky, ať už domnělé nebo skutečné, vymáhali se zbraní v ruce, jako např. Biberštejnové (1389) nebo Markvart z Vartenberka (1389) a neváhali se protivit ani králi. České království také trpělo i spory krále s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, rozbroji mezi jednotlivými šlechtici a mezi šlechtou a městy stejně tak vnitřními rozpory v lucemburském rodě. V zemi se pomalu schylovalo k občanské válce.
Boreš mladší z Rýzmburka se spojil s několika dalšími šlechtici a zemany, shromáždil určitý počet ozbrojenců a z dnes již neznámého důvodu s nimi táhl na hrad Toužim u Bečova. Podařilo se mu ho v dubnu 1394 dobýt, zajmout místního probošta a uvěznit ho na Borešově hradě Osek u Duchcova. Tím vlastně přímo zaútočil i na královskou moc, protože král musel v tomto případě zjednat pořádek. Za tím účelem svolal nejvyšší purkrabí Ota z Bergova vojenskou hotovost (vojsko sestavené z bojových družin šlechticů a později i měst), která však nevytáhla proti Borešovi, ale vydala se na hrad Žebrák, kde tou dobou přebýval král Václav IV.
Když se král dozvěděl o dobytí Toužimi, rozhodl se po obvyklém záchvatu vzteku vrátit 29. dubna 1394 do Prahy. V Králově Dvoře u Berouna ho však zaskočila delegace českých šlechticů vedená markrabím Joštem Lucemburským a nejvyšším purkrabím. Ti si nejprve králi stěžovali, jak těžká je situace v království, jak se lidem špatně vede a že je nutné tuto situaci napravit. A předložili mu hned svoje návrhy. Král však jejich požadavky odmítl. Šlechtici si mezitím povšimli, že se králův doprovod rozutekl, využili příležitosti a s pomocí svých ozbrojenců krále, vůbec poprvé v českých dějinách, zajali a do Prahy odvezli jako vězně.
Česká vyšší šlechta si v praxi ověřila, že je schopna proti králi efektivně vystoupit a dokonce ho zajmout. Tito odbojní šlechtici později vytvořili základ sdružení šlechty stojící v opozici proti králi, tzv. Panskou jednotu, ustanovenou 5. května 1394. K ní se také připojil Zikmund, druhorozený syn Karla IV. a Václavův nevlastní bratr, moravský a braniborský markrabě Jošt Lucemburský, syn Jana Jindřicha Lucemburského, mladšího bratra Karla IV. Dále mezi nimi vynikali zejména Vítkovci Jindřich z Rožmberka a Jindřich z Hradce.
Panská jednota byla ochotna krále propustit ovšem jen za cenu, že podepíše listiny, v nichž se vzdává moci v zemi. Na pomoc králi po doručení tajného vzkazu přispěchal s vojskem pouze Jan Zhořelecký, jeho nevlastní bratr a třetí syn Karla IV. Vymínil si však, že pokud Václav IV. zajetí nepřežije, stane se králem on. Panská jednota potom krále jako zajatce odvezla z Prahy a věznila ho nejprve na vítkovských hradech (Příběnice, Český Krumlov) a nakonec až na rakouském hradě Wildberg.
Pronásledování králových věznitelů až do Rakouska a vydržování příslušného vojska bylo pro Jana Zhořeleckého nakonec příliš nákladné, tak s pomocí říšských posil začal napadat vítkovské panství a oblehl České Budějovice. Po několika týdnech vyjednávání byl král 1. srpna 1394 propuštěn, musel však dát povstaleckým šlechticům do zástavy některé hrady a písemně jim potvrdit podíl na vládě. Autorita Václava IV. poté prudce klesala doma i v cizině. Roku 1400 byl z popudu jeho dlouholetých nepřátel Wittelsbachů sesazen z říšského trůnu jako „neužitečný, líný a zcela nezpůsobilý“.
V Čechách se poté snažil o nápravu poměrů a o návrat k novozákonním náboženským ideálům, a tak zprvu podporoval i rodící se husitské hnutí. Když však byl Jan Hus roku 1415 v Kostnici prohlášen za kacíře a upálen, Václav IV. se nedokázal rozhodnout pro jakékoliv jednoznačné řešení. Nakonec roku 1419, krátce po pražské defenestraci, umírá bez potomků po záchvatu mrtvice.
