Městská rada v Norimberku byla zřejmě velmi spokojena, když jim bylo milostivě oznámeno odpuštění berně do říšské pokladnice. Méně se již radovali norimberští měšťané, totální amnestie vězňů jim asi klidný spánek nepřinesla. Mimino vážilo něco přes čtyři kilogramy. Tehdy to bylo šestnáct českých hřiven a stejnou váhu zlata věnoval šťastný tatínek chrámu Panny Marie v Cáchách, jako votivní dar. Týden trvající hostiny, hry a turnaje, to už byla jen taková třešnička na dortu.
Nekritický obdiv k synovi, rozmazlování, umetání cestiček, to byla chyba, která později Václava přivedla do mnoha potíží. Nenaučil se řešit problémy sám, neuvědomoval si, že pokud státní aparát, lidově řečeno šlapal, bylo to hlavně díky velmi pracovitému a schopnému diplomatu na císařském trůnu. Václav osiřel velmi brzy, již v následujícím roce. Jeho otec se ožení počtvrté a Alžběta Pomořanská v budoucnu ukáže, kterého syna bude pro změnu preferovat ona.
Českým králem se stal v necelých třech letech. Zvykl si na přepych, holdy a pocty. Panování, to pro něj byly hostiny, turnaje, honosné průvody. Byla to cesta do pekel. Blížily se velmi ošklivé časy, ve kterých by zřejmě neuspěl ani jeho otec. Natož Václav, kterému padla na bedra starost o celou Římskou říši v jeho necelých osmnácti letech.
To by, myslím, stačilo. Jako panovník byl již Václav IV. mnohokrát popsán renomovanými historiky. Bylo by tedy dobré věnovat mu pár řádek jako člověku. Klípky, pomluvy a pověsti jsou vždy zajímavější. Václav měl zpočátku jistě úmysl být dobrým králem. Chtěl se vyrovnat otci, ale to už předcházející výchova znemožnila. Neuspěl. Staří otcovi rádcové odcházeli jinam, nebo umírali a Václav byl pojednou dočista a na všechno sám. Nepokusil se obklopit novým týmem, i když by to jistě bylo možné. Nesnášel jakoukoliv kritiku a výčitky, ba i dobře míněné rady. Obklopil se pochlebníky z řad nižší šlechty a ti, kteří měli dobrou vůli pomáhat, krále opustili. Získal si tím sice pověst lidového krále, ale to také bylo vše. Idylické báchorky o tom, že s katem a šaškem chodili po Praze a trestali podvodné kupce přímo na místě, to je skutečně jen pohádka. Ničemu nezabránil, nic neodvrátil. Historie si s ním pohrávala jako kočka s myší. Utíkal před odpovědností na své hrady a lovil a popíjel. Je s podivem, že přes veškerou svoji pasivitu a nezájem, dokázal v Čechách panovat až do své smrti 16. 8. 1419.
I dnes si ho spíš pamatujeme jako milovníka krásných žen, rozkoší a vína, než jako nevypočitatelného a krutého člověka. Lazebnice Zuzana či ledňáček ve znaku, to nám krále Václava připomene vždy. Na svoji lidovost a podbízení se nižším vrstvám doplatil paradoxně až po své smrti. Když husité dobyli Zbraslav, otevřeli jeho hrob, mrtvolu posadili na trůn, ověnčili věncem z klasů a napájeli ji pivem. Jeho tělo pak ze soucitu zahrabal dělník, pracující na místní vinici. Místo důstojného odpočinku našel král Václav IV. až mnohem později.
