Kádě se společným majetkem jsou dávnou minulostí. Blouznivý sen o dokonalé rovnosti, spojený s očekávaným koncem světa se nedostavil. Trval jen pár měsíců. I na Táboře pochopili, že zadarmo nikdo pracovat nebude, a že vybírání daní od poddaných z okolních vesnic bude nutností. Rozdělování kořisti podle zásluh v bitvě? Už ne. Dnes už ne. Každý si bere, co se mu dostane pod ruku a co zvládne. Neporazitelní, husitští hejtmané si plní truhlice kořistí, na hradech, které ovládají. Myslí na horší časy. Tuší, že konec přijde dříve nebo později. Vědí, že Kristus nepřijde tělesně soudit.
Žold už není sprosté slovo. Ani rabování vesnic, pokud má armáda hlad. V Čechách, nebo za hranicemi, to je lhostejno. Zbídačelí vesničané už nerozlišují, kdo je okrádá, jestli ti s kalichem na prsou, nebo s křížem. Zatím se daří. Stále se daří. Vítkov, Ústí, Tachov, Domažlice. Koncil v Basileji. Se skřípěním zubů zde církev musí kacířům říkat, vážený pane oponente. Křižácký meč na ně zatím nestačí. A co to raději zkusit po dobrém. Rozděl a panuj?
Země je na dně. Lidé hladoví a mnoho šlechticů, kteří zbohatli na předcházejících kruciátách, by si rádo zachránilo získané majetky. Přijmout Zikmunda za krále, a obnovit pořádek v zemi. Abychom však všechno nesváděli jen na proradnou šlechtu, po míru toužila naprostá většina lidí v zemi. I Bohu se to nelíbí. Dopustí na rok 1432 děsivou neúrodu po celé Evropě. Obléhání Plzně husity to o rok později silně pocítí. Výprava do bavorského pohraničí, za účelem získání proviantu, je rozdrcena a k vojsku se nedostane ani zrnko obilí. Velitel této výpravy je po návratu málem zlynčován a dokonce Prokop Holý je na čas uvržen hladovými a zuřícími vojáky do vězení.
Nakonec je propuštěn a vrací se do Prahy, pokusit se o diplomatické jednání s těmi, kdo nemůžou radikální husity ani cítit. Chudina na Novém městě je však poražena a Prokop Holý se opět zachraňuje útěkem. Ke své armádě. Nepřátelé přebírají iniciativu. Nemluví německy, ale česky a dokonale znají vojenskou taktiku husitů. Vždyť někteří z nich kdysi bojovali na opačné straně. A pak přišel třicátý květen 1434. Pro některé historiky tragédie, pro některé spása. Pro některé konec revolučních ideálů a symbol zrady a nesvornosti. Pro některé konec strádání. Hořící stodoly se zajatými radikály byly už jen děsivou tečkou příběhu, který začal v roce 1415. Jedno poznání však Lipany přinesly. Jedinou armádou, která může Čechy porazit, je armáda česká.
