Marold. Nešťastně zmarněný život tvůrce našeho největšího obrazu
Byl zvláštní, docela samostatný a svérázný umělecký zjev, veliký nadáním i vůlí, kterou hravě překonával všechny překážky, které osud zpravidla tvůrčím lidem do cesty staví.
Byl zvláštní, docela samostatný a svérázný umělecký zjev, veliký nadáním i vůlí, kterou hravě překonával všechny překážky, které osud zpravidla tvůrčím lidem do cesty staví.
Máte pocit, že jste se vrátili v čase. Zapomenete na potemnělý sál a zaplacené vstupné. Před vámi vyvstane živý, reálný obraz středověké bitvy. Převrácené válečné vozy, poházené zbraně, mrtvoly koní a vojáků. V duchu slyšíte řev, dusot kopyt, řinkot zbraní a rachot střelby. Nemusíte se děsit. Je to jen obraz, i když poházené zbraně v popředí jsou skutečné. Více než sto dvacet let se návštěvníkům naskýtá tento pohled.
„Zní to jako paradox a přece je to jen pravdou, že Václav Jansa, tvůrce Staré Prahy, jest každým svým rysem, celou svou bytostí — venkovanem. Synek šafářův, mezi selským lidem vyrostl, a z lidu venkovského vsáklo do jeho duše tolik jarosti, svěžesti a zdraví, že při vší snaze po stálém rozvoji dovedl odolati všemu, co jiné zlákalo k „chorobným“ směrům v umění. On, pravý venkovan svou statnou, zdravím kypící postavou, plný veselí a humoru, nemohl malovati jinak, než viděl.“
Máj, 1905
Občanská válka už trvá patnáct let. Země je zruinována a ekonomicky na dně. Entuziasmus a nadšení již dávno zmizelo. Mistr Jan by se obracel v hrobě, kdyby jeho popel neskončil v řece Rýnu. Oprávněná zloba z prvních let dokázala probudit v lidech netušené a skryté síly. Žižkova obec, polem pracující, poskytla prostým lidem něco, o čem se v patnáctém století nikomu dosud ani nesnilo. Rovnost před vojenským řádem. Trest podle míry provinění. Trest, který nebral ohled na původ toho, kdo jej spáchal. Šlechtic, zeman, obyčejný, prostý sedláček vedle sebe. Dokonalá organizace a tvrdá kázeň, o kterou se rozbíjely lebky křižáckých armád.