Maroldovo panorama bitvy u Lipan je velmi známé. Sám Marold měl ale štěstí, že svůj obraz na výstavě ještě spatřil, zemřel téhož roku na tyfus, v pouhých 33 letech. Jak se na bitvu u Lipan dívat? Myslím na tu skutečnou, která se kdysi na konci května roku 1434 odehrála, u malé vesnice nedaleko Českého Brodu. Jsou různé úhly pohledu.
Pro někoho tragický konec husitské revoluce, pro někoho vysvobození z válečného běsnění, které z kvetoucí země vytvořilo úhor s bodláčím.
V Čechách máme k osudovým bitvám zvláštní přístup. Ty slavné, vítězné, jaksi pomíjíme. Zapomínáme na ně. V popředí stojí Moravské pole, Kresčak, Bílá Hora. Stále dokola pitváme, kde se tehdy stala chyba, a přitom ji stále opakujeme. Stala se součástí naší mentality. Myslet jenom na porážky, znamená cítit se poraženecky i nyní.
S bitvou u Lipan je to trochu jiné. Proto jsem ji mezi ty prohrané nezařadil. Zde válčili Češi mezi sebou. Byla logickým vyústěním husitské revoluce, který se dal očekávat. Žádná zrada, žádný podraz, jak by napsal Jirásek. Od Husova upálení uplynulo téměř dvacet let a země stála krůček před propastí. Hospodářský stav země byl katastrofální. Vylidněné vesnice, vypálená města, hlad a nemoci. To není ideologický úhel pohledu, ale čistě pragmatický.
Touha po odplatě za Husovu smrt, chialistické blouznění, i obyčejná lidská hrdost se tehdy spojili v tvrdou pěst, která rozbíjela lebky křižáckým armádám. Země se vzepjala k heroizmu, který měl však svoje hranice. Ekonomické i vojenské.
Dosud bohatá země začala chudnout. Ideály se začaly vytrácet a do popředí se tlačily kořistnické zájmy. Staří bojovníci umírali a ti noví už chtěli jenom jedno, zbohatnout a přežít. Pro obyvatelstvo v Čechách přestávali být husité nositeli nové pravdy, ale obyčejnými zloději, před kterými je dobré všechno cenné někam dobře ukrýt. Už nedělali rozdíl v tom, kdo vesnici vyrabuje. Bylo to jedno a totéž.
Je to nepříjemné číst, ale je to bohužel fakt. Bitvou u Domažlic dosáhla husitská revoluce svého zenitu. Ale abychom byli spravedliví, i na diplomatickém poli dosáhla úspěchu. Poprvé v dějinách musela katolická církev pozvat husity do Basileje k jednání. Meč na ně nestačil. Místo nadávek a vyhrůžek museli říkat kacířům, vážený pane oponente. To jistě bylo pro preláty velice trpké. Přes všechny úspěchy bylo však jasné, že nastává krize. Naprostá většina lidí už měla válek plné zuby. I husité. Ti umírnění. Radikální křídlo chtělo ve válce pokračovat, umírnění chtěli skončit. Dohoda nepřicházela v úvahu a konflikt skončil bitvou u Lipan, ve které bylo radikální křídlo husitství zničeno.
