Spisovatel Boleslaw Prus, ve své knize Faraon, dokonale vystihl, jak podobné střetnutí muselo skončit. Doba bronzová se třásla v základech, a na svět se dostával dosud neznámý kov s novými, potřebnějšími vlastnostmi.
Doba železná, která začala asi tři tisíce let nazpět, trvá prakticky dodnes. Nesmíme si však podobné historické etapy představovat tak, že člověk v pondělí odhodil kamenné nástroje a v úterý začal používat bronzové. Tak tomu jistě nebylo, doby se vzájemně prolínaly mnoho desítky let a ústup nebyl zdaleka dramatický. Měděná ložiska byla zkrátka větší a měď, která se leckdy vyskytuje i ryzí, byla v přírodě nepřehlédnutelná.
Když zlomíte nástroj kamenný, můžete ho zahodit. U kovového oba kusy roztavíte, znovu odlijete a máte nový nástroj. Pak se dostavil objev. Přidáním již půl procenta cínu do mědi, vyrobíte slitinu čtyřikrát tvrdší. Pokud přidáte deset procent, získáte osmkrát tvrdší slitinu, než je ryzí měď. Současně poklesne teplota tání o třetinu. Bronz byl na světě.
Železo patřilo ke vzácnostem, kterou si mohl dovolit málokdo. První železné nástroje, to byla rarita, vyrobená zřejmě z železných meteoritů. Teplota tání nového kovu byla podstatně vyšší než u bronzu a zvládat nové technologie byl problém. Železné plíšky sloužily ve šperkařství, jako vzácnost, jako ozdoba. Na známé bronzové sošce býčka z Býčí skály na Moravě, najdeme na hlavě drobný, železný trojúhelníček, zřejmě jako vzácný import.
Znalost výroby železa se do Evropy dostala zřejmě z Chaldeje. Měla na výběr několik cest, obvykle se udává přes Střední východ a Řecko, nebo severnější cestou přes Kavkaz, někdy v sedmém století před naším letopočtem.
Výroba železa byla dlouho udržována jako tajemství, a měla i strategický význam. Tato znalost byla většinou povolena jenom někomu, rozhodně ne podmaněným národům. Železo je totiž lacinější a dají se s ním vyzbrojit obrovské armády.
Kovy měly v průběhu dějin různou hodnotu. Vznešení zajatci faraonů mívali okovy ze zlata. Naopak, stříbrná lžička v té době byla podstatně cennější. Historie se takto opakovala několikrát. Hliníkové nádobí považujeme dnes za něco, co už doma mít nemusíme. Laciné, nevkusné, a bůhví jaký to má vliv na naše zdraví. Obyčejný, hliníkový ešus, ze kterého jsme kdysi baštili polévku na dětském táboře, nebo nějakou šlichtu na vojenském cvičení, už najdeme jen někde u dědečka v almaře, jako vzpomínku na mládí. Před dvěma stoletími by z vás byli milionáři.
První kovový hliník izoloval dánský chemik Hans Christian Ørsted v roce 1825, a nový kov byl na počátku minimálně tak drahý jako zlato. Dmitrij Ivanovič Mendělejev dostal jako výraz úcty, od svých kolegů v roce 1890, tehdy nesmírně cenný hliníkový pohár.
