Byt v Praze na Letné, který jsme čtvrtý den po začátku války společně s kamarády začali rekonstruovat, má už nájemníky. Babička Tatiana, jednadvacetiletá maminka Anna a tříletý kluk Stanislav, kterému říkají Staša. Z naší páté záchranné mise z ukrajinských hranic je tam dovezl Pepa Mašek s Filipem.
Rozdělená rodina přijela z Pokrovska z Doněcké oblasti. Na útěku před Putinovými zvěrstvy byla tři dny a tři noci. Když je kluci přivezli na Letnou, čekala tam na ně moje nejstarší dcera a dobré srdce Zuzka a paní Lenka, která s manželem byt zdarma poskytla. Zároveň na své chatě ubytovávají další tři lidi v nouzi. Neuvěřitelná žena, seniorka, která stále s manželem sportuje. Prostě sokolka…
Po příjezdu do Prahy malý Staša plakal a zvracel. Z toho obrovského stresu a nejistoty. Probudil se uprostřed noci na místě, které neznal. A kde nikdy nebyl. Místo tatínka (ten zůstal na Ukrajině bojovat proti okupantům za svobodu, je mu 23 let, sedmapadesátiletý dědeček zůstal s prababičkou) okolo cizí pánové. Druhý den pak ve svém dočasném domově Stašík běhal po bytě a ukrajinsky vykřikoval „letecké sirény“ a napodoboval jejich zvuk. Teď už jsou tady skoro 14 dnů a ještě stále mluví o tom, že se bojí, že na ně spadne bomba. Tříletý chlapeček. Babička Tatiana Zuzce vyprávěla, že se na Ukrajině během náletů vždy schoval a plakal. Nikdo, nikdo z nás si nedokáže představit, co tyto děti a ženy prožily a jak zraněné jsou jejich duše.
Nepolevujte v pomoci
Zuzka, Pepa, Lenka, kamarádka, herečka Markéta Procházková-Hausnerová a mnozí další dobří lidé se teď o rozdělenou rodinu starají. To jen abyste pochopili, v jaké situaci se tyto ženy a jejich děti ocitají. Hned druhý den po příjezdu šla Zuzka do lékárny, aby pro malého Stašu koupila nějaké léky a testy na covid. Asi desetkrát se zeptala, jestli maminka a babička něco nepotřebují. Skromně odpovídaly, že ne. Až po dlouhé době babička Tatiana tiše poprosila, jestli by nebylo možné sehnat nějaké léky, že má rakovinu štítné žlázy. Vůbec by to při své skromnosti a ostychu neřekla. Ufff… Markéta se jí snaží zajistit lékaře.
Proto jsem úplně celý bez sebe, když slyším ty hromadně šířené nesmysly a lži o ženách a dětech utíkajících před Putinovými bombami, střelami a raketami. Lži, které ubližují lidem v nejhorší životní situaci, v jaké se člověk může ocitnout. Na útěku před smrtí. Jen s pár taškami. Bez manželů, otců, bratrů, o kterých neví, jestli je ještě někdy uvidí… Nešiřte ty lži, prosím. Ubližujete tím nevinným a bezbranným… Přivezli jsme sem už desítky dětí a žen, pro další bychom měli odjíždět, až dopíšu tyto řádky. A všechny se chovají stejně. Skromné, tiché, spoustu věcí a nabídek odmítají. O nic nežádají. Ani jedna se ani náznakem zatím nezajímala o žádné sociální dávky a peníze. Ale vždy jen o práci. Babička Tatiana je zdravotní sestra. A její dcera Anna byla tajemnicí ve škole, moc chce sehnat práci, Zuzky se hned po příjezdu ptala asi třikrát. Že půjde klidně do fabriky. Tak kdybyste náhodou o něčem věděli…
Zuzka jim teď zajišťuje oblečení, protože přijely jen v jednom zimním a nic víc nemají. Malý Staša měl jen jedny zimní boty. Víc s sebou vzít nezvládli… Děkuju moc všem, kteří pomáháte. A nepolevujete. Bude to ještě na hodně dlouho. Putinova vojska páchají čím dál horší zločiny a běsní víc a víc. Masové vraždění bezbranných civilistů, žen, starých lidí a dokonce i dětí v Buči bohužel evidentně není ojedinělé.
Mějte se dobře a za týden se těším na počtenou. Váš Honza Tuna a ti, kteří se řídí heslem „Když můžeš pomoci, musíš!“
