Rozhodující doba pro ně oba nastala v době boje o investituru, kdy papež a římský císař soupeřili o to, kdo bude v římské říši vybírat poplatky a uvádět do úřadu církevní hodnostáře – biskupy, arcibiskupy a opaty. V toto boji šlo o moc, prestiž i peníze a byl tedy velmi urputný. Česká kníže Vratislav II. se rozhodl, že se proti papeži Řehořovi VII. postaví na stranu římského krále Jindřicha IV. který byl oproti němu o generaci mladší.
Zřejmě by si nikdy tak nerozuměli, kdyby Jindřicha již v dětství nepotkala tragická události. Jeho otec, císař Jindřich III. ze sálské dynastie, prosadil jeho zvolení římským králem, když mu byly pouhé čtyři roky, v roce 1054, jenže již o dva roky později Jindřich III. Černý po tažení z Itálie nečekaně zemřel na blíže neurčenou chorobu. Jeho syn, Jindřich IV. byl sice bez potíží uznán za jeho nástupce, přičemž regentkou se stala jeho matka Anežka, jenže té se nepodařilo zabránit tomu, aby faktickou moc v zemi i některá panství neuchvátila nejvlivnější říšská knížata.
A ta si navíc přála do čela státu místo Jindřicha postavit mocného a vlivného Rudolfa Švábského, které zvolila roku 1077 za římského vzdorokrále. Jindřich IV., kterému tehdy bylo 27 let, musel svoje právo na titul římského krále proti Rudolfovi hájit s mečem v ruce. V Bavorsku a Švábsku propukla občanská válka.
Stejně jako před dvěma lety v Sasku, i tentokrát spolu s Jindřichem IV. táhla do boje česká vojska a jako vždy tato tažení provázely válečné hrůzy a utrpení prostého obyvatelstva. Německý kronikář proto zřejmě právem vyčítal králi Jindřichu IV., že do země opět pozval „kruté a divoké“ Čechy. Z králova hlediska to však zcela jistě bylo správné rozhodnutí, neboť s pomocí českého vojska Bavorsko a Švábsko obsadil a svoji korunu uhájil. A pro Čechy byly války na cizím území výhodné už jen proto, že jejich vlastní země zůstávala ušetřena válečného strádání a plenění a v případě vítězství se české vojsko navíc vracívalo domů s bohatou kořistí. A konkrétně kníže Vratislav tak i rozšířil rozlohu českého království, protože si jako léna vybojoval Míšeňsko, Budyšínsko a Zhořelecko.
Jindřich IV. si byl dobře vědom toho, že bez vojenské pomoci českého knížete by nezůstal německým panovníkem a ani by se později, roku 1084, nemohl stát římským císařem. Jeho velikost ale spočívá především v tom, že dovedl ocenit, že při něm český kníže stál a pomáhal mu v nejtěžších chvílích jeho života a roku 1085 na synodu v Mohuči již jako císař Jindřich IV. udělil Vratislavu II., nedědičný titul krále českého a polského. Osobně mu na hlavu vložil královskou korunu a pověřil trevírského arcibiskupa Egilberta, aby oficiální korunovace proběhla příští rok v Praze. A tak se také 15. června 1086 v bazilice sv. Víta stalo.
