První krev, dnes bychom řekli, na nejvyšší, vládní úrovni, byla prolita v tento den, roku 929, nebo také 935. Historici ani církev se dosud nemohou shodnout. Církvi se víc líbí rok 929, však také na Václavovo milénium v roce 1929 byla slavnostně otevřena katedrála sv. Víta a lidé mohli také poprvé uvidět korunovační klenoty. Však už bylo na čase.
Od roku 1344, kdy byl položen základní kámen, uplynuly věky. Historikům zase lépe vyhovuje rok 935. Od Boleslava byla bratrovražda velmi riskantním krokem, naštěstí pro něho o necelý rok později zemřel na lovu Jindřich Ptáčník, východofranský král a nemohl tak v Čechách vojensky zakročit. Mladší Boleslav podědil více genů po své pyšné matce Drahomíře, než Václav. Měl zřejmě horkou krev a nemohl zkrátka snést Václavovu poddajnou povahu.
Stáda dobytka a hřivny stříbra, to byl poplatek do Saska, (historicky nedoložený) se kterým se Boleslav nemínil smířit. Měli bychom si něco vyjasnit. Tomuto poplatku se říkalo tributum pacis, neboli daň za mír. Tuto daň platil každý, kdo zkrátka potřeboval mír v danou chvíli. Tedy i obávaný Jindřich Ptáčník platil daně výbojným Maďarům. Poplatek vůbec neznamenal nějakou politickou podřízenost východofranskému králi. Dokonce se dá říci, že vzájemné vztahy mezi oběma panovníky byly velmi dobré.
To se o Boleslavovi říci nedalo. S novým panovníkem, Otou I. se pustil do konfliktu, který trval neuvěřitelných čtrnáct let, ale nakonec v něm Boleslav podlehl. Nemohlo to dopadnout jinak. Na straně protivníka byly nevyčerpatelné zdroje. Ota však nechtěl vidět Boleslava na kolenou. Potřeboval Boleslava jako spojence proti Maďarům a potřeboval jeho armádu. Spojenectví se vyplatilo. Východofranská a česká vojska rozdrtila Maďary na řece Lechu, v roce 955, a jednou provždy jim vzala chuť expandovat. Boleslav si však odnesl do historie přídomek Ukrutný, což není spravedlivé.
Uplynulo téměř šedesát let. Čechové měli již dva světce. Babičku Ludmilu a vnuka Václava. V zemi vládl kníže Boleslav II. syn bratrovraha. Dvě vraždy v jedné rodině, to bylo hodně i na tehdejší dobu. Český stát ještě neexistoval. Země byla stále ještě rozdrobena na jednotlivá knížectví a stále zde bylo víc kohoutů na jedno smetiště. Hlavním konkurentem Přemyslovců byli Slavníkovci. Mocný rod, který měl k vládnutí stejné schopnosti, moc i vliv. Razili dokonce i vlastní peníze, což je státotvorný počin.
28. 9. 995 vtrhlo čísi vojsko na hradiště Libice nad Cidlinou a vyvraždilo všechny příslušníky rodu. Přežili jen Vojtěch, Soběslav a Radim. Vojtěch je náš třetí světec. Po vyvraždění celého rodu na tuto zemi zanevřel a skonal o dva roky později v pohanském Prusku, jako mučedník. Hradiště vypáleno nebylo, akt pomsty směřoval opravdu jen na Slavníkovce.
Historici se domnívají, že impulzem k tomuto hrůznému činu byla nepříjemná událost mezi rodem Vršovců a biskupem Vojtěchem, který jim bránil v usmrcení cizoložné ženy na církevní půdě, chráněné azylem. Boleslav zřejmě pokyn k akci nedal, byl těsně po mrtvici a neschopný čehokoliv. Ať už to však bylo jakkoliv, konkurence k vládnutí zmizela a Přemyslovci stáli v čele země jako jediní a nejsilnější. Konečně nastal čas, vraždit se, nikým nerušeni, jen mezi sebou.
