Islám totiž zároveň začal vyžadovat, aby se věřící omývali v ústraní a nevystavovali se již náhodným pohledům kolemjdoucích jako dříve, kdy většina obyvatelstva konávala očistu na veřejných místech, například na březích potoků, rybníků a podobně. Protože koupel ve svém domě si ale mohli dovolit jen ti nejbohatší, bylo nutné postavit lázně veřejné. A hamam, po našem turecké lázně, byly na světě.
Veřejné soukromí
Největší rozkvět zaznamenaly tyto veřejné lázně především v době otomanského Turecka, s nímž jsou také spojovány, i když přesněji by se jim mělo říkat lázně arabské. Jsou v nich nastavena velmi jednoduchá pravidla. Muži a ženy je používají odděleně tak, že se v jejich používání střídají. I když osobní hygiena je považována za věc soukromou a intimní a muži se musí i v lázních podle původních pravidel zahalit osuškou od pasu dolů, ženy se „mezi svými“ pohybují obvykle zcela nahé. Už jen tato představa, zvláště pokud šlo o lázně harémové, probouzela představivost umělců mužského rodu po celá staletí.
Možná nakonec ani nebyli tak daleko od pravdy. Podle tradice chodívaly společně do lázní příbuzné i přítelkyně a jistě probraly, co se dalo. Předpokládalo se také, že dívky budou právě zde těmi staršími zasvěceny do umění používání „ženských zbraní“ a získávání mužů. A protože se v lázních nesmí mluvit nahlas, aby nebyl nikdo rušen, šepot všemu dodával jistě ještě tajemnější nádech. Když k obyčejné očistě těla připočteme často přepychové zařízení lázní, prostorný bazén, rafinované střídání teplé a studené vody a páry, ulevující masáže, zkrášlující procedury a relaxační závěr u šálku čaje a vodní dýmky, těžko lze tyto povznášející zážitky označit už jen za pouhé plnění hygienické povinnosti uložené prorokem.
Úpadek a slavný návrat
Postupem doby, zejména se stále se zlepšujícími hygienickými podmínkami v domácnostech, začaly veřejné turecké lázně upadat. I když dodnes přežívají v arabském světě především ty s dlouhou historií a stále mají alespoň některé své zákazníky a zákaznice jisté, opravdovou renesanci zažívají v podání různých evropských wellness centrech. Bohužel však především jen ve smyslu individuální soukromé fyzické očisty a péče o tělo a duši. Společenská stránka věci se vytratila zcela a tak „turecké lázně“ dnes v této podobě představují spíše soustavu lázeňských procedur, než příležitost zažít tu správnou pospolitost, především ženskou. Narozdíl od jihu Evropy jsme tady na severu asi přece jen, pokud jde o naše tělesné schránky ostýchavější, a společnost vyhledáváme raději tam, kde můžeme zůstat oblečení.
