Postavička Josefa Švejka je známa více než sto let. Nejdříve v kratičkých povídkách, a nakonec začaly jeho Osudy vycházet v časopisech, přesněji v polovině března 1921. Stoletý a stále čilý voják. Nestárne a má co říci i k dnešku.
První světová válka byla ještě v čerstvé paměti, v Evropě řádila španělská chřipka, všude bída a hlad, a Jaroslav Hašek se smál. Děsivá zbraň, proti které není obrany. Zlo se smát neumí, i když se o to občas snaží. Místo toho se mu na jeho mordě ukazuje jakýsi bizarní škleb. Proto smích nenávidí. Demonstrace se dají potlačit, lidi se dají vystrašit, ale co s tím, když se někdo směje? Není obrany, a tuhle hlubokou moudrost pochopili spisovatelé již ve starověku. Ezopovy bajky, zesměšňování autorit, zesměšňování ideálů, které se přežily, to vše existuje stejně dlouho, jako existuje literatura.
Číst Švejka, to znamená přemýšlet, což je vlastnost, které se opravdový voják zdaleka vyhne. Z tebe pořádný voják nikdy nebude, říká Radoslav Brzobohatý svému podřízenému, ve filmu Atentát. Moc myslíte, pane aspirante. I Švejk přemýšlí, i když to tak nevypadá.
Myslí a jedná tak, jak je zvyklý a jak to dělal vždycky. Uniforma na jeho chování pranic nezměnila, a to rozpaluje jeho nadřízené doběla. Jaksi předpokládají, že si Švejk z jejich rozkazů vybere to podstatné, jenže Švejk bere všechny rozkazy doslova a každý si musí pečlivě rozvážit, jaký rozkaz vydat, aby to nedopadlo katastrofálně.
Švejk není žádný superman, se svalem místo mozku. Se svoji fyzickou kondicí i věkem rozhodně není stvořen k tomu, útočit na bodák. Představa Švejka, křičícího hurá, v bubnové palbě, je bizarní. Je mu souzeno potloukat se v týlu, pečovat o svého obrlajtnanta a sledovat s odstupem, jak lidi blbnou na kvadrát, což je jeho vlastní výrok. Nikdy není vystaven žádné hraniční situaci, ve které by mu šlo skutečně o život.
Švejk, to není jen literární postava. Je to zhmotnělá, genetická informace o vztahu prostého člověka k válce. Není to hlupák a flegmatik, který se přidá k tomu, kdo mu nacpe fajfku. Snaží se zachovat si vlastní rozum, pohrdá fanglíčkářstvým, falešným patosem, a rozhodně netouží vyměnit zdravé nohy za protézu a stříbrný plíšek na hrudi. Není to jeho válka, nejsou to jeho ideály.
Ztotožňovat Švejka s českou národní povahou je problematické. Názory lidí, kteří Švejkovi vytýkají pasivitu, pohrdání vlastenectvím, nechuť k dosažení vyšších cílů, ve jménu ideálů někoho úplně jiného, jsou hodny poručíka Duba. O tom, že Češi umí být vojáky, ze kterých jde strach, se už historie přesvědčila mnohokrát a Švejk na této pověsti nic neubírá. Mnoho filozofů si už tisíce let láme hlavu nad tím, jak odstranit války. Jaroslav Hašek na to přišel před sto lety. Mír na této planetě se jmenuje Švejk.
