Jejich jedy se však zcela překvapivě vyskytují i v nektaru, jež je určen jako poděkování hmyzu, který přilétá opylovat květy. Jedná se přitom o mnoho rostlinných druhů. Jak je možné, že spolu s býložravými nepřáteli tak tyto druhy rostlin ohrožují i své vítané opylovače, včely, čmeláky a další?
Jedna z dříve hojně zmiňovaných hypotéz pracovala s názorem, že jedy fungují jako přírodní konzervanty. Měly by tak potlačovat množení mikrobů a bránit tímto způsobem zkvašení nektaru, který obsahuje velké množství cukru.
Provedené laboratorní testy však odhalily, že jedy mikrobům nevadí. V některých případech naopak i mikrobi jedovaté látky rozkládají. Navíc v případě, že by toxiny působily jako antibiotika, hmyzí opylovači jako čmeláci a včely by měli problém se svou střevní mikroflórou. Jedy by jim tak zlikvidovaly potřebné mikroby ve střevech. A na nich jsou čmeláci, včely a další hmyzí opylovači životně závislí.
Královská botanická zahrada v Kew na jihozápadě Londýna se ve svých výzkumech zabývala opylením oměje vlčího moru a oměje horského. Oměje mají poměrně hluboké květy, proto je opylují zejména čmeláci s dlouhými sosáky, kteří dosáhnou až k nektaru na dno květu. V některých případech se však k nektaru dostanou i čmeláci s kratšími sosáky, kteří zvenku prokoušou květ a dírou pak nektar vykradou. Zatímco čmeláci s dlouhými sosáky se k nektaru prodírají a květ tak opylí, čmeláčí zloději, kupříkladu čmeláci zemní, seberou odměnu ve formě nektaru, avšak pyl do květů nepřinesou.
Vědci si všimli, že zatímco květy oměje vlčího moru jsou takto vykradené poměrně často, oměj horský bývá naproti tomu tímto způsobem okraden jen zřídkakdy. Vědecký tým dále zjistil, že čmeláci zemní se pokoušejí vykrást květy obou druhů omějů. V případě oměje horského však od loupeže poměrně rychle upouštějí.
Následné laboratorní analýzy odhalily, že oměj horský disponuje výrazně širší nabídkou toxinů. Dále zde byly objeveny rovněž vysoké hodnoty velmi toxického alkaloidu akonitinu, někdy také nazývaného Královna jedů, a to ve stěně květů až stokrát vyšší než v nektaru. Prokousávání květem tedy čmeláka zemního rychle přejde. Naproti tomu oměj vlčí mor je na jedy chudší a akonitin se v jeho nektaru prakticky nevyskytuje. Zlodějům nektaru tak tedy do cesty klade méně překážek.
Správní opylovači se dokážou adaptovat a rozvinout si odolnost vůči toxinům svých obvyklých hostitelských rostlin. Můžou si tak pochutnávat na „jedovatém“ nektaru, který by neadaptovaný hmyz zahubil. Jinak je tomu však v případě lupičů nektaru. Ti se dokážou prokousat přes stěny prakticky všech květů. Nemají tedy důvod přizpůsobovat se konkrétním jedům konkrétních rostlin. Je pro ně snazší vyhýbat se těm, kteří si proti nim vyvinuly účinnou obranu, jako se to povedlo kupříkladu právě oměji horskému.
