Václav Dominik František Vacek se narodil 11. září 1877 v Libochovicích jako syn mlynáře Aloise Vacka. Ten ale nebyl obyčejným mlynářem, v roce 1848 odešel na studia do Litoměřic, kde maturoval a absolvoval hospodářskou školu. Také matka Anna pocházela z mlynářské rodiny Ostrydtů z nedaleké Budyně.
Vackova rodina žila dříve ve Slaném v č. 147. Teprve později koupil Vackův otec statek č. 45 v Libochovicích. Netušil ovšem, že Libochovice budou jednou také jeho zkázou. Mlynář a sedlák Alois Vacek stal se obětí zlosyna: pokladník místní záložny zpronevěřil všechny peníze, které v pokladně byly, a ujel do Ameriky. Vackův otec ručil, podle tehdejšího zvyku, veškerým svým majetkem. Přišel o všechno. Tato událost ho tak rozrušila, že byl raněn mrtvicí a viditelně chřadl. Přestěhoval se s rodinou do Prahy, kde studovali jeho synové.
Kromě Václava bylo u Vacků ještě šest dětí V Praze byl otec Vacek zaměstnán jako advokátní koncipient, brzo však zemřel.
Vdova se protloukala všelijak. Pracovala do úpadu od rána do noci. Svůj byt pronajímala studentům. Byli to většinou spolužáci a vrstevníci mladého Václava. U paní Vackové bydlel například pozdější rektor ČVUT Zdeněk Bažant, Bohumír Šmeral nebo malíř Josef Tomáš Blažek. Byla to tvrdá léta odříkání.
Na Karlově univerzitě byl Vacek v roce 1904 byl promován na doktora práv. Jako koncipista pracoval Vacek u známých pražských advokátů (Herold, Motejl, Scharf) až zakotvil v kanceláři Františka Soukupa (1871 v Kamenné Lhotě – 1940 v Praze), jednoho z mužů 28. října a pozdějšího ministra spravedlnosti v naší první vládě.
Vacka na dlouhá léta upoutala novinařina. Roku 1907 se stal parlamentním redaktorem Práva lidu ve Vídni. Brzy potom se stal tajemníkem Klubu českých sociálně demokratických poslanců na říšském sněmu, později byl tajemníkem Svazu všech sociálně-demokratických poslanců v Rakousku-Uhersku.
V roce 1912 byl přítomen památné ilegální konferenci ruské bolševické strany se socdemáckými předáky v Lidovém domě v Hybernské ulici.
„Konference se konala za zavřenými dveřmi. Po jejím zakončení dostal jsem od tajemníka Havleny peníze, abych koupil jízdenku do Drážďan. Jízdenku a zbytek peněz měl jsem odevzdat prvnímu člověku, který projde nádražím a vstoupí za mnou do vagonu. Pamatuji se ještě dnes na výraznou tvář onoho neznámého muže, jemuž jsem jízdenku odevzdal, ještě dnes cítím jeho pevný stisk ruky i srdečné spasibo. Havlena mi tehdy neřekl jeho jméno. Teprve za dva dny poznal jsem podle fotografie Lenina,“ vzpomínal Vacek na ikonu bolševiků.
Za války Vacek redigoval Večerník Práva lidu, vycházející nákladem 140 tisíc výtisků.
V září 1920 byl jedním ze zakládajících redaktorů Rudého práva.
V letech 1923 – 1938 byl členem pražského městského zastupitelstva. Patřil ke stoupencům umírněného šmeralovského směru v KSČ a jeho práce v zastupitelstvu byla převážně věcného charakteru. Byl to Vacek, který tak rychle vyhledal místo pro Masarykovy domovy v Krči a také se zasadil o uskutečnění stavby ústavu, stejně tak účinně zasáhl při stavbě podolské vodárny.
V letech 1936 až 1938 byl senátorem.
Neblahého 15. března 1939 přitáhli Němci. Po nich gestapo. Vacek byl ještě ten den zatčen. Během okupace byl zatčen celkem třikrát, ale vždy šťastně vyvázl ze spárů okupantů. Skrývání po známých, úniky za noci oknem do lesa, přespávání v kůlně…
Gestapáci také ukradli připravený rukopis k jeho životnímu dílu Paměti socialismu.
Od roku 1942 žil jako penzista mimo politické dění ve své vile v Lhotce – Na Větrově 1023/22a, v prosté vilce se zahradou.
Předtím policejní přihlášky prozradily adresy Na Švihance 4 (1911), ještě předtím (1906) Na Bojišti 8 (stejnou adresu uváděla také matka).
Když 5. května 1945 revoluční Národní výbor převzal do své správy pražský magistrát, byl Vacek jedním z trojice Eustach Mölzer (národní socialista) – Vacek (KSČ) – Prokop (sociální demokrat), která jej řídila. Pod jeho vedením se radnice stala centrem povstání v Praze. Do služeb povstání dokázal zapojit pouliční rozhlas.
V srpnu 1945 se do primátorského křesla vrátil předválečný primátor Petr Zenkl (1884 v Táboře – 1975, Raleigh, Severní Karolína, USA), Vacek byl prvním náměstkem primátora a to až do voleb v roce 1946, kdy byl 1. července 1946 po volebním vítězství KSČ zvolen primátorem Prahy.
Během únorového převratu v roce 1948 se podílel na přebírání moci komunisty, ale jeho vliv v pražské politice po roce 1948 klesl (dominantní slovo měl Josef Krosnář jako zástupce vedoucích orgánů KSČ).
Pod Vackovým vedením Praha zahájila významné dopravní stavby a proběhly v ní „ekonomické změny“, rozuměj znárodnění.
Vacek v primátorské funkci přežil zrušení magistrátu i reorganizaci a postátnění obecní samosprávy v březnu 1949. Přežil kádrové čistky ve své kanceláři i politické procesy počátku 50. let. Dočkal se znárodnění 43 tisíc pražských řemeslnických a živnostenských provozoven, postavení Švermova mostu a letenského tunelu, otevření Památníku národního písemnictví a Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.
Po prvních poúnorových volbách (konaly se až v květnu 1954) požádal – spíše z rozhodnutí stranických orgánů než z vlastní vůle – o odchod na odpočinek.
Po primátoru Vackovi bylo ještě za jeho života pojmenováno náměstí (dnešní Mariánské), a stadion (dnes SK Slavia Praha) a po jeho smrti stanice pražského metra (Roztyly).
„Rád rybaří, je dobrý plavec, cyklista a chodec. Nekouří, ani nepije. Při své poslední návštěvě novinářů v zámku Roztěži uviděl pan primátor včely. A tu se v. něm probudila jeho stará láska. Včelařina. Napřesrok rozhodně budou v zahradě za vilkou aspoň dva úly,“ přiblížil lidské stránky primátora redaktor Světa v obrazech.
Václav Vacek zemřel ve své vile na Lhotce 18. ledna 1960, pohřben byl v národním památníku na Vítkově.
Kde se jeho ostatky nacházejí dnes bohužel nevím.
Zdroj: Pavel Martin, Svět v obrazech, 1947; Wikipedie
