Osvícený, lidem přezdívaný „selský panovník“ Josef II. nikdy nezahálel. Měl ve zvyku pracovat 12 až 14 hodin denně, během své vlády vydal na 6000 výnosů, to znamená zhruba dva denně. Kromě touhy spravovat své císařství co nejlépe za tím stálo i to, že se se svým trůnem doslova oženil. Svou první a největší lásku ztratil totiž už ve 22 letech, a i když se na příkaz své matky musel oženit ještě podruhé, soukromý život v podstatě neměl.
Syn tchýně Evropy
Zatímco Josefova matka Marie Terezie měla se svým milovaným Františkem Štěpánem Lotrinským 16 dětí, které obratně vdávala a ženila do vládnoucích evropských panovnických domů, jeho samotného manželské štěstí nečekalo. Svou první ženu Isabelu Parmskou, krásnou a inteligentní vnučku Ludvíka XV., sice hluboce miloval, prožili spolu ale pouhá tři léta. Potom jeho manželka podlehla neštovicím. Navíc se proslýchá, že v jejich vztahu miloval pouze on, zatímco Isabela se prý zakoukala do jeho sestry Marie Kristýny. Dokonce po ní pojmenovala svou druhou dceru, která však zemřela hned při porodu. První dcera, pojmenovaná po babičce Marie Terezie, se dožila pouhých sedmi let.
Se smrtí své Isabely se Josef nikdy nevyrovnal. „Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil ten poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel,“ prohlásil. S druhou ženou, Marií Josefou Bavorskou, kterou si vzal jen po dlouhém přemlouvání své matky, nestrávil ani svatební noc a prý se ani později víc nesblížili. A když i ji pak po několika letech zabily neštovice, nešel jí ani na pohřeb. Už se pak nikdy neoženil a dokonce prohlašoval: „Ženská společnost je pro rozumného muže natrvalo nesnesitelná!“ Tělesné potřeby řešil pomocí nevěstinců, ale prý to ponižovalo jeho ducha a naplňovalo odporem.
Reformátor
Neštěstí v lásce napomohlo Josefovi zaměřit svou energii na správu říše, po které již od mládí často projížděl na zkušenou pod jménem hrabě von Falkenstein. Po smrti svého otce byl korunován římským císařem a až do roku 1780 vládl dlouhých 15 let společně se svou matkou. V té době se ovšem musel podřizovat její vůli, což vedlo často k jejich ostrým sporům. K samostatné vládě se dostal až v roce 1780. Pak už konečně mohl začít vládnout podle svých představ.
Hned příští rok zrušil nevolnictví, čímž byli poddaní zbaveni přímé závislosti na své vrchnosti, světské či církevní. Mohli se svobodně stěhovat, kam chtěli, uzavírat manželství s poddanými i z jiného panství nebo dát děti studovat dle své volby. To výrazně prospělo pozdějšímu rozvoji průmyslové revoluce. Také umožnil náboženskou praxi luteránům, kalvinistům či ortodoxním křesťanům. Větší tolerance se dočkali i Židé, kteří se mohli od té doby věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách a v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. A mohli přestat nosit potupné žluté kolečko, kterým se museli na příkaz Marie Terezie doposud označovat.
Josef také zrušil kláštery, které se nevěnovali vědecko-pedagogické nebo charitativní činnosti či péči o nemocné. Takových bylo v Čechách zhruba třetina, zrušen byl například také Zbraslavský nebo Sázavský klášter. Majetek klášterů byl prodán a za utržené peníze nechal Josef II. postavit po celé zemi desítky nových kostelů, aby věřící měli ke svému faráři nanejvýš hodinu cesty. A těmito faráři se často stávali právě bývalí mniši ze zrušených klášterů. Další výraznou Josefovo reformou byla povinnost používat neměnná příjmení, která nosíme dodnes. A také důraz na poněmčení říše, který však vyvolal u české společnosti značný odpor vedoucí později k národnímu obrození.
