Jozef Kroner sa narodil 20. března 1924 v Staškově u Čadce v drážním domečku, který dnes slouží jako Muzeum Jozefa Kronera. Kronerovi měli dvanáct dětí a brzy se přestěhovali do Považské Bystrice. Otec, železničář a vášnivý divadelník, režíroval ochotníky už ve Staškově a pak v Trenčíně. Jeho děti, hlavně Jozef, Ľudovít a Ján, se tak začali objevovat na jevišti už jako malé děti.
V roce 1944 byl Jozef Kroner nasazený na nucených pracích v Německu. Po válce začínal jako dělník v Trenčíně, později jako vedoucí dílny v Považské Bystrici. Při práci se věnoval ochotnickému divadlu, pak byl angažován v Armádním divadle v Martině (1948 – 1956).
V roce 1956 odešel Jozef Kroner s manželkou Terézií rozenou Hurbanovou (1924, Gajary, okr. Malacky – 1999 v Bratislavě), též herečkou, a čtyřletou dcerou Zuzanou, dnes rovněž uznávanou umělkyní, do Bratislavy. Tam působil v činohře Slovenského národního divadla (až do roku 1984).
V tom čase měl Jozef Kroner za sebou první filmové role. Debutoval v komedii Jána Kadára Katka (1949), nutno říci, že v tom všem budovatelském nadšení to byl ještě ten nejlepší start, jaký ho mohl potkat
Významnějším byl ale pro Jozefa Kronera rok 1965.
Setkal se s hercem, tanečníkem, choreografem a také filmovým režisérem Martinem Ťapákem (1926, Liesek na Oravě – 2015 v Bratislavě) při natáčení televizního Kubo. Postavu naivního hlupáčka, který se stane obětí vesnických intrik, si Kroner už s úspěchem vyzkoušel v martinském divadle. Kronerovi tahle postava a image přirostla na celý život.
Ale hlavně vznikl film Obchod na korze. Náš první oscarový film od počátku provázely problémy. Scénář podle novely Ladislava Grosmana (1921 v Humenném – 1981 v Tel Avivu v Izraeli) vzbudil nevoli slovenských komunistů. Odmítl ho tehdejší tajemník ÚV KSS Dubček a Gustáv Husák taky. Patrně málo oslavoval Slovenské národní povstání. Trauma holokaustu a arizace během Slovenského štátu – to bylo tehdy velmi citlivé.
Film režisérů Jána Kadára (1918 v Budapešti – 1979 v Los Angeles) a Elmara Klose (1910 v Brně – 1993 v Praze) se nakonec podařilo prosadit v Praze. Paradoxně díky prezidentovi Novotnému, který neměl Slováky rád a s chutí se jim pomstil. Film vznikal během prázdnin roku 1964 v šarišském městečku Sabinov. Po slavnostní premiéře v Praze mu prý nedávali velkou šanci, ale po uvedení do kin se stal zázrak, film získal Velkou cenu na MFF v Cannes a jako jeden z mála československých filmů byl promítaný v USA, kde měl obrovský úspěch. (Roku 1968 Ján Kadár emigroval do Kanady a po okupaci film uložili na 20 let do trezoru.)
Další dvě velké role vytvořil Kroner v Praze – nemocného klauna ve Fričově adaptaci Bassových Lidí z maringotek a účinkoval i v Podskalského komedii Muž, který stoupl v ceně, jehož námět známe spíš z francouzského filmu Tetovaný.
Pak přišla těžká léta, normalizační kinematografie hledala nekonfliktní témata, protknutá folklorem a lidovým humorem. Tak se dvojice Kroner – Ťapák (a scénárista Peter Jaroš) sešli nad filmem Pacho, hybský zbojník. Film se stal historicky nejpopulárnější slovenskou komedií. Nejen díky Kronerovi, ale i kvůli skvělým dialogům dvojice Lasica – Satinský (v titulcích je ale kvůli jejich tehdejšímu zákazu neuvedli). Film se ale nepromítal v Čechách. Prý by mu český divák nerozuměl.
Josef Kroner si tu poprvé a naposledy zahrál se svými bratry – Jánem (1927 v Brunovcích, okr. Nové Mesto nad Váhom – 1986 v Povážské Bystrici) a Ľudovítem (1925 ve Staškově – 2000 v Povážské Bystrici). Oba měli svá občanská povolání a do filmů je obsazovali jako představitele drobných figurek.
V roku 1981 natočil režisér Štefan Uher film Kosenie Jastrabej lúky, ve kterém Kroner vytvořil postavu otce. Možná vám jméno filmu nic neříká, ale byl to jeden z nejlepších filmů své doby.
A to ještě nebyl vrchol. V roce 1983 natočil Juraj Jakubisko (*1938 ve slovenském Kojšově) adaptaci románu Petera Jaroše (*1940 Hybe, okr. Liptovský Mikuláš) Tisícročná včela. Sága liptovského zednického rodu, kterému dominuje Martin Pichanda (Kroner) je plná originálních filmových obrazů kameramana Stana Doršice a skvělé hudby Pera Hapky. Měla šokující úspěch, dostala Zlatého Fénixe v Benátkách a byla nominována na Oskara.
V roku 1992 se Josef Kroner objevil jako starý Košťál v české komedii Kurvahošigutentag, naposledy byl před kamerou při natáčení Janákovy komedie Ani smrt nebere (1996). To už bojoval s těžkou nemocí, smrt jej zastihla 12. března 1998 v Bratislavě.
Velkou část své tvorby věnoval Jozef Kroner rozhlasu a televizi. Tady nelze nevzpomenout seriál Slovácko sa nesúdi (1975-84, režie Petr Tuček).
Jak už bylo řečeno, Slováci Jozefa Kronera milovali a milují ho dodnes – dokonce ho zvolili nejlepším hercem XX. století.
Zdroj: Rastislav Piško – SVK press
