Záhy se rodina přestěhovala do Plzně, kde mladý Kohout studoval na reálce.
V sedmnácti utekl z domova ke kočovné společnosti paní A. Šípkové, prošel společnostmi Elišky Zöllnerové, Josefa Tuttra a ředitelky Grossové.
Díky svému příteli Václavu Vydrovi st. se dostal do Městského divadla v Plzni (1909 – 1913), kterému tehdy ještě šéfoval slavný Vendelín Budil. Herec a režisér Jiří Steimar ho následně povolal do pražského Intimního divadla na Smíchově (1913 – 1914), nato nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech. 1. dubna 1916 se stal hercem činohry Národního divadla, kam byl angažován Jaroslavem Kvapilem pro shakespearovské role. První scéně zůstal věrný do odchodu do důchodu v roce 1960, další léta ale ještě v Národním hostoval.
Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického realismu, později se přes impresionismus dostal k expresionismu. Svůj herecký projev dokázal postupně utlumit, stal se civilní až věcný. Eduard Kohout dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, v němž dokázal být jedinečný a na první poslech poznatelný.
Od 20. let pod vedením K. H. Hilara vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve vynikajícího umělce.
Kritikou byl herec označován „Lyrikem českého jeviště“. U kolegů byl přezdíván jako „Herecký kníže z Kampy“ nebo „Mistr z Kampy“, protože bydlel v domě na Kampě č. 11. Před válkou byl v pražském adresáři uveden na adrese Riegrovo (dnešní Masarykovo) nábřeží 18.
Znamenitě dokázal veřejně interpretovat českou meziválečnou poezii (Biebl, Nezval, Seifert) a starofrancouzské písně.
Ve filmu se poprvé objevil v nedochovaném snímku v roce 1913.
Film ale Kohoutovi příliš nepřál, nikdy nedostal hlavní roli. Hrával lidi různě vyšinuté – blázny, ztroskotance, barony či světáky, občas pány z lepší společnosti. Známá je třeba postava Ferdinanda Korandy, který si ve filmu Batalion (1937) o sobě myslí, že je šlechtický levoboček, do jisté míry se mu podobá duševně nemocný Vilém Balvín v Kouzelném domě (1939), ale i podivínský Artuš Fabian z Kohoutovy nejvýraznější filmové role v Turbině (1941). Kohout vynikl i jako baron Maras v Tanečnici (1943) nebo Jiří z filmu Kluci na řece (1944).
Z jeho poválečné filmografie si připomeňme protihusitského šlechtice Lefla z Lažan v prvním a třetím díle Vávrovy husitské trilogie, maršálka v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, velitele pevnosti v Baronu Prášilovi, generála ve fantasy Ukradená vzducholoď, barona v Bláznově kronice, Dr. Bettelheima v dramatu Spalovač mrtvol. Naposledy se na stříbrném plátně objevil v roli spolumajitele baru Conchita ve špionážní Akci v Istanbulu (1975).
Velmi často účinkoval a přednášel v rozhlase a po roce 1953 v televizi. Hlas Eduarda Kohouta si dodnes můžeme připomenout z gramofonových desek i z animovaného filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české. Vzpomínky na kolegy a herecké role svěřil velmi čtivým pamětem „Divadlo aneb Snář“.
Z ocenění Eduarda Kohouta uveďme nejvýznamnější: v roce 1927 dostal Státní cenu za roli Hamleta na scéně Národního divadla, druhou Státní cenu (1935) získal za tvorbu z posledních let, roku 1939 mu byla udělena Národní cena, Řád práce (1964) a titul Národního umělce (1968).
V posledních letech svého života trpěl pocity přebytečnosti a nepotřebnosti, protože byl odstaven od své největší lásky – hraní. Velikán českého herectví Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 v Praze ve věku osmdesáti sedmi let. Byl pohřben ve vyšehradském Slavíně.
Zdroj: Karoslav „Krib“ Lopour – Československá filmová databáze, Wikipedie
