Dnešní moderní astronomie zjistila již řadu explozí supernov i mimo Mléčnou dráhu. Naši předkové mohli pouhým okem spatřit za uplynulých tisíc let jen tři takové exploze. Tu první zaznamenala čínská a arabská astronomie v roce 1054. Krabí mlhovina v souhvězdí Býka, jako pozůstatek této gigantické exploze, byla objevena až v roce 1731. Další byla Tychonova supernova, ležící v souhvězdí Kasiopea a zaznamenaná v listopadu 1572. Tedy v době, kdy se německý astronom Kepler teprve učil chodit. Na něho čeká supernova v souhvězdí Hadonoše, která se rozzáří v roce 1604. Třetí, a zatím poslední, pozorovaná v této Galaxii.
Ani jeden z astronomů středověku jistě netušil, že se dívá do dávné minulosti. Velmi dávné minulosti. Světlo ze všech těchto explozí se vydalo na cestu v mladší době kamenné. V případě Keplerovy supernovy, dokonce v době lovců mamutů, před dvaceti tisíci lety. Tycho i Kepler se dívali pouze očima. Na vynález dalekohledu bylo ještě příliš brzy.
Současná technika, zvláště Hubbleův teleskop nám odhalí fantastické barvy a tvary mlhovin. Zářící mračna roztříštěné směsi plynů a prachu, řítící se prostorem. Tisíce kilometrů za vteřinu nám možná připadají velmi značné, ale ani délka jednoho života by nám nestačila, abychom v dalekohledu zpozorovali nějakou změnu jejich tvaru.
Jak se to vlastně stane, že hvězda exploduje. Co je příčinou? Příčinou je hmotnost hvězdy. Čím hmotnější, tím větší pravděpodobnost a pak dokonce i jistota, že hvězda zanikne v gigantické explozi. Hvězdu ovládají dvě síly, které mezi sebou soupeří. Tlak záření směrem ven a gravitace, která se snaží hvězdu zmáčknout. Dokud jsou obě síly v rovnováze, hvězda září poklidně a nevyvádí žádné neplechy, což je případ našeho Slunce. Jakmile hvězda spotřebuje v jádře svoje palivo, začne se hroutit. Pokud je dostatečně hmotná, tak tím zmenšením zapálí další jadernou syntézu a celý proces se opakuje.
Ve hvězdě vznikají stále těžší a těžší prvky, až se celý proces zastaví u železa, z něhož nelze již žádnou energii získat. Hvězda před svým zánikem připomíná cibuli z mnoha vrstev. Celý proces je pak nesmírně rychlý. Hvězda se zhroutí do miniaturní velikosti několika kilometrů a fantastické hustoty. Pokud je ještě hmotnější, celý proces jde ještě dál a vznikne černá díra. Ve vesmíru však nic není definitivní. Z prachu a popela hvězd dávno zaniklých, vznikly hvězdy nové a mladé. Okolo jedné z nich obíhá i naše planeta.
