Před dolem Guido je rozlehlé parkoviště, na kterém můžete nechat svůj povoz. Poté se odeberete do místního infocentra, kde si koupíte vstupné. Budou vám rozumně, i když nepřestanete hovořit česky. Za 300 korun na osobu máte tříhodinový vstup do Guida. Jedinou nevýhodou může být to, že všechny prohlídky jsou v polštině. Ani to ovšem není na překážku. Polštině je celkem fajn rozumět. Všechny výpravy do prastarého dolu jsou totiž s průvodcem.
Ten celou skupinku přivítá a hurá fárat. Při naší návštěvě byli na místě dokonce návštěvníci z Holandska, a i oni prohlídku, v pro ně opravdu hodně cizím jazyce, zvládli.
Nejprve se dozvíte trochu k tomu, jak důl fungoval, jak třeba vypadaly zvukové signalizace, kdy se fáralo, což za nedlouho poznáte i na vlastní kůži, nebo jak se vyhlašoval poplach.
Od konce dvacátých let minulého století se v Guidu netěží uhlí, od roku 1985 potom sloužil jako experimentální a zkušební místo, kde se noví horníci učili všemu, co je bude jednou v práci čekat. Takové možnosti mimochodem v socialistickém Československu nikdy nebyly. A teď už hurá do dolu. Nejprve sfáráte 170 metrů hluboko do prvního patra, kde vás čeká také první část prohlídky. Ta potrvá asi hodinu a kousek.
Poté se fárá ještě do druhého patra, to je 320 metrů hluboko. Tady se projdete ještě asi hodinu a půl. Součástí prohlídky je také jízda důlním vláčkem. Na všechno si tady můžete doslova sáhnout. Pan průvodce návštěvníkům předvádí nejrůznější důlní stroje.
Zajímavá je také informace o důlních koních. Ti se dolu dopravovali speciálním jeřábem. Předtím než putovali „do díry“ je však zaměstnanci dolu museli pořádně opít, aby přepravu zvládli. Ven se podívali až ve chvíli, kdy byli mrtví.
Na samém konci prohlídky pak čeká bar. Tam se můžete osvěžit limčou, pivem, vínem, ale i kde jakou dobrotou.
