Dokud ženy nosily dlouhé sukně, mívaly pod ním také přiměřeně dlouhé spodní prádlo. Když se ve 20. letech minulého století začala délka šatů a sukní zkracovat a bylo třeba vyrazit na veřejnost, nebo déle pobývat v nevytápěných prostorech, např. na mši v kostelech, tehdy samozřejmě bez topení, začaly ženy nosit tenké a průsvitné punčochy tělové barvy, které nerušily celkový dojem. Tyto punčochy byly průsvitné, prvně vyrobené z hedvábí nebo z materiálu zvaného „ryon“, jak je v anglosaských zemích nazýváno umělé hedvábí, a po roce 1940 z nylonu.
Nedostižný nylon
Jako první ho v roce 1939 začala používat chemická společnost DuPont a nylonové punčochy, tzv. nylonky, dosáhly takové obliby, že se jich v jednom dnu prodalo až 4 miliony párů. Ve srovnání s bavlněnými a hedvábnými punčochami byly nylonky levné, trvanlivé, průsvitné a tenké Když Amerika vstoupila do druhé světové války, DuPont musel přejít na válečnou výrobu a místo punčoch vyrábět z nylonu padáky a lana.
Nylonky se staly nedostatkovým zbožím a začalo se s nimi obchodovat na černém trhu. Ke konci války společnost oznámila, že obnovila výrobu punčoch, ale nebude moci plně uspokojit poptávku. To vedlo k řadě protestů a nepokojů v amerických obchodech známých jako „nylonové výtržnosti“. Trvaly do té doby, dokud DuPont nezvýšil výrobu a americké ženy si mohly koupit tolik nylonek, kolik uznaly za vhodné. S americkými vojáky se nylonky koncem války dostaly i do Evropy a patřily vedle žvýkaček a čokolády mezi ty nejvyhledávanější a nejcennější dárky.
Po 2. světové válce
Dnes se punčochy obvykle vyrábí z vlny, hedvábí, bavlny nebo nylonu (u nás z obdobného umělého vlákna, tzv. silonu). V roce 1959 po zavedení výroby punčocháčů jako alternativy k punčochám prodej punčoch dramaticky klesl. Hlavním důvodem byl trend zkracování sukní a do módy přišly minisukně (miniskirt). Muži a chlapci už nemuseli čekat, až zafouká vítr, aby viděli, jak hezké nohy má dotyčná dívka nebo žena. Lem sukně stoupal hrozivě vysoko, až tak, že někdy začala být ohrožena platnost matematického axiomu o dvou rovnoběžkách, které se setkávají až v nekonečnu.
V roce 1970 prodej punčocháčů poprvé překonal prodej punčoch a tento trend dále pokračuje. Ženy tím daly jasně najevo, o kolik jsou pro ně punčocháče praktičtější. Pro muže ovšem masové rozšíření této oděvní součásti na úkor punčoch začalo představovat jisté komplikace. Až takové, že punčocháčům pro jejich nedobytnost začali přezdívat skafandr.
Ukázalo se, že ženám na punčochách vadila především nutnost používání podvazkového pásu. Počátkem roku 1987 nastal u punčocháčů mírný pokles prodeje právě proto, že se na trhu objevily samodržící punčochy (tzv. hold-ups). Krásně si s nimi poradila i naše tvárlivá čeština, když se jim u nás začalo říkat „samodržky“ a jistě je vzhledem k jejich obvykle velmi krásnému provedení najdete v nejednom dámském prádelníku.
Jak budou slušet vám?
Dnes obvyklá délka sukně dosahuje do poloviny lýtek, ale i tak dává je dost prostoru, aby mohly vyniknout i punčochy (nebo punčocháče). Nejvíce sexy je tato midi délka spolu s pouzdrovým střihem šatů a vysokými podpatky. Áčkové šaty sluší to nejvíce ženě se štíhlými lýtky a dlouhýma nohama.
A stoking, čili v angličtině punčochy, ponožky, sluší ještě někomu. Označuje se tak bílé zbarvení spodní části nohou u koní i jiných zvířat.
