Když Burian sportoval. Král komiků vypráví o svých koníčcích a koních

29.10.2019
Fefík
Další fotky

Je tomu cirka čtyřicet let (v době, kdy se ještě lidé i brambory odvažovali v librách). I urodilo se v Liberci 6 liber mojí maličkosti. Již tenkrát jsem nebyl přítelem přetvářek a představil jsem se světu tak, jak jsem byl. Tomuto představení byl přítomen žalostný počet diváků. Čtyři pouze a – bohužel, báby. A ke všemu všecky na volné lístky. Tři z nich (titulem sudičky) soudily o mém příštím životě, čtvrtá se pak ještě dlouho soudila s mými rodiči. První sudička mi dala do vínku sedlo, druhá kopací míč. Třetí se točila pouze ve dveřích a pravila uštěpačně: »Tomu se lidé budou hrozně řehtat!«

Nevěděl jsem tehdy, zda to s tím řehtáním myslela ironicky, se mnou, svázaným šestimetrovým povijanem.
Jako děcko vzbudil jsem úžas celého příbuzenstva, někdy jsem vzbudil celý barák, který nestačil mým rodičům projevovat za to vřelé sympatie.

Ve čtrnácti jsem poprvé zakusil slast prvního daru slečny sudičky. Octl jsem se tedy v sedle a to v sedle cyklistickém. Jako člen D. K. Vinohrady jsem o rok později vyhrál četné cyklistické závody. Nejraděj i jsem měl tak zvané závody hlemýždí, v nichž vyhrál ten, kdo byl poslední. Jezdil jsem jako poslední přímo virtuozně. To byly moje první úspěchy u obecenstva, hlavně u milovníků legrace, která byla hlavní součástí hlemýždích závodů.

Divadlo bratří Formanů se vydalo na západ. Na Divoký západ

Při cyklistických slavnostech a akademiích jsem se objevoval s četnými medailemi na prsou. Připadal jsem si jako polní maršálek nebo služka v hotelu. Medaile na mně chrastily, že jsem mohl od hodiny představovat pokladničku Pošumavské jednoty nebo střádanky Spořitelny města Prahy. Bohužel, že mi to chrastilo jen na prsou a nikoliv v kapse. Tenkrát se dělal sport ještě amatérsky. Z cyklistiky jsem ničeho neměl, jen nápadně slabé nohy.
Proto jsem hledal prostředek k zvýšení mé stability, abych se konečně mohl bez bázně postavit na vlastní nohy. Použil jsem proto druhého daru své sudičky a vrhl jsem se na míč. Nejdříve jako rezervní brankář Slavoje Žižkov a pak jako hráč prvního mužstva. Pak jsem hrál za Viktorií Žižkov, Spartu a D. F. C. Nejvíce gólů jsem pustil v dresu D. F. C. při zápase s M. T. К v Pešti. Bylo jich osm a takové šlehy, že ještě dnes, když na to vzpomenu, tak mi naskočí hrůzou boule na ruce.

Nejvíce se tedy vyznamenala ta třetí dáma. Její dar byl dlouhý čas uzavřen ve společné šatně Městského divadla na Vinohradech, kde jsem působil jako sborista po živnostensku za plat ve sborovém zpěvu na jevišti. Pokoušel jsem se o štěstí i v činohře, ale pokus byl překažen tehdejším režisérem divadla Hilarem (Karel Hugo Hilar – pozn. red.), který mně prozradil, že není ochoten dát mně hrát hlas z chodby, nebo křičet z okna, natož snad promluvit větu na jevišti!

Pohádkový dědeček nebo boží člověk František Kovářík. Odešel v den svých 98. narozenin

Skepticismus Hilarův nesdílel Karel Hašler, který se přišel v roce 1917 podívat na Vinobraní. Z Vinobraní si odnesl jeden sladký hrozen a myšlenku, že mě angažuje pro svůj kabaret Rokoko. Ve zkoušce na angažmá zapěl jsem společně s Daliborem Ptákem Italskou operu. Vezpíval jsem se tak do srdce páně ředitelova, že jsem si usmyslel vyzkoušet také jeho. Zkouška dopadla pro Hašlera poměrně dobře, neboť jako první zálohu vyplatil mi 100 Kč, což znamenalo polovici první mé gáže v životě.

Méně známou rolí mé kabaretní dráhy byla role trpitelská. Odehrála se tímto způsobem.
Jako vojín hrál jsem na černo v Rokoku. Jednoho dne mne přímo z jeviště odvedla vojenská policie a – hajdy do Komárna. Tam jsem nějaký čas seděl za zpívání vlastizrádných písniček. To byl však justiční omyl, spletli si mě s Hašlerem a nedali si to vymluvit.
Po převratu začala pro mne nová éra – ředitelská. Začal jsem v Adrii, pokračoval na Smíchově a skončil v Báňské & hutní. Nyní jsem v sedle ředitelském a někdy i jezdeckém. Koníčky mám hrozně rád, jezdeckou společnost už míň. Sport miluji stále stejně, nejsem však ochoten bavit lidi na hřišti.

Nejspokojenější jsem na prknech svého divadla a pak si také rád spokojeně oddychnu doma u nás v Dejvicích. Tam se cítím šťasten a neměnil bych život ani s nějakým polním maršálkem!

Zdroj: Moravský illustrovaný zpravodaj, 1931

FOTO: Když Burian sportoval

Když Burian sportoval - 01 lestv35Když Burian sportoval - 2 morilzrpKdyž Burian sportoval - 3 morilzrp32Když Burian sportoval - 4 morilzKdyž Burian sportoval - 5 miluz
Další fotky
Když Burian sportoval - 5b letsv35Když Burian sportoval - 6 milustrzKdyž Burian sportoval - OLYMPUS DIGITAL CAMERAKdyž Burian sportoval - 7 centrum vbKdyž Burian sportoval - 7b burian ffKdyž Burian sportoval - 7c Kadeřávkovská 13, Burianova deska

FOTO: Když Burian sportoval

Když Burian sportoval - 01 lestv35Když Burian sportoval - 2 morilzrpKdyž Burian sportoval - 3 morilzrp32Když Burian sportoval - 4 morilzKdyž Burian sportoval - 5 miluz
Další fotky
Když Burian sportoval - 5b letsv35Když Burian sportoval - 6 milustrzKdyž Burian sportoval - OLYMPUS DIGITAL CAMERAKdyž Burian sportoval - 7 centrum vbKdyž Burian sportoval - 7b burian ffKdyž Burian sportoval - 7c Kadeřávkovská 13, Burianova deska


Nepřehlédněte