Pro dokreslení: ta košile, co mi na fotografii kouká z pod svetříku, byla flanelová. Zelené kalhoty z takového podivného silonového materiálu. A ještě jsem měla tmavomodré polobotky s vykousnutými otvory na straně, které jsem dostala od nějaké tety z ciziny.
Myslím, že to platí dodnes, že pokud rodiče svolí, tak se děti na focení navlečou do všeho, co mají oblíbené a dohromady z toho pak vznikají roztodivné kombinace.
Do první třídu jsem chodila v Praze 4-Šeberově. Měli jsme paní učitelku Davidovou a mně se moc líbila její zástěra, ve které chodívala do vyučování. Měla velké kapsy a na nich namalované jahody. Vysvědčení z první třídy vypadala tehdy dost podobně jako ta dnešní. V prvním pololetí jsme dostali jednu velkou známku. Já jsem třeba měla dvojku. Nebudu se vymlouvat, nikdy jsem nebyla šprt!
A vzpomínáte, v čem jsme nosili učení? To byly aktovky! Kdo z nás takovou neměl, když poprvé mašíroval do školy? Já jsem se teda trochu vymykala, měla zelenou se žlutou klopou. Ale tvarem byly všechny skoro stejné. Klasické kožené aktovky se zacvakávacím zapínáním a ta kůže tak hezky voněla… Taťka ji má dodnes v autě a vozí v ní nářadí. Uvnitř jsme měli jednotnou výbavu: stejné sešity, které, když jsme přišli prvního září do školy, ležely pěkně vyskládané na lavici, stejné učebnice, takže když přijela kamarádka z Prahy, mohla se učit z mojí učebnice.
Když jsem já chodila do školy, všichni jsme museli psát nejprve obyčejnou tužkou a teprve když jsme ji nedrželi jako poleno a nedrápali, přišlo od soudružky učitelky to slastné povolení, že si můžeme vzít plnicí pero. Tak to bylo něco! Psát perem, to už jsme se cítili na vrcholu blaha, jako fakt velcí žáci, i když jsme vůbec netušili, že později přijde ještě větší blaho, kdy to zpropadené pero budeme moci zahodit a vzít si na psaní „číňana“.
Když jsem chodila do školy já, měli jsme pera natahovací a na prvním stupni lavice s kalamářem. Sklápěcí sedačky, nepohodlné opěradlo a především kalamář, kam jsme ukrývali lahvičku s inkoustem, abychom mohli psát plnicím perem. Deska lavice byla v určitém sklonu, takže z ní občas věci sjížděly, někdy i ta lahvička s inkoustem nebo tuší, kterou jsme kreslili. Že jsme domů chodili s rukama od inkoustu jako čuňata, není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, v horším případě i s inkoustem na oblečení. Povinnou výbavou každého penálu byl hadřík, do kterého jsme otírali hrot pera, aby nedělalo kaňky. Nesmělo se stát, že by někdo neměl piják, neboli savý papír, který se dnes kupuje samostatně. I když, možná v sešitech pro první třídu se ještě někde vzadu najde. Tolik jsme se těšili do páté třídy, až budeme moct psát tou čínou.
Úžasnou školní pomůckou byla versatilka. Pro kluky to byla pomůcka přímo rafinovaná. Dělali kuličky z papíru nebo vykrajovali kousky z pomerančové kůry. Nacpali to do trubičky a pak už jen stačilo přesně mířit a fouknout. Říkali tomu flusačka. A pěkně to bolelo! Darebáci.
Ve třídě jsme měli tabuli na lanku a kolejničkách, která se stahovala z jedné nebo druhé strany. Byla ve většině škol stejná. Mluvím o letech 1978 až 1984. Neměli jsme žádné speciální tabule – interaktivní, magnetické, projekční či skleněné, jaké mají ve školách dnes. Prostě klasika – dřevěné, natřené na černo a psát se dalo jen křídou. V některých třídách byly na tabuli i linky, ale to bylo, myslím, u nižších ročníků. Dnes se na tabuli píše kromě kříd třeba speciálním fixem a celé se to pak setře houbičkou. Naši tabuli jsme museli zásadně stírat mokrou houbou a ještě několikrát po sobě, aby byla skutečně černá, bez šmouh a dalo se na ni čitelně psát. Pamatuju si na kluky, jak namočili houbu a nevyždímanou nesli k tabuli a šup sem šup tam to setřeli, hlavně že to bylo pryč.
A když tabule potom uschla, byla samá šmouha a soudružka učitelka se zlobila, že to zdržuje vyučování. Tohle dneska děcka neznají. Užili jsme si legraci, i když jsme tou mokrou houbou po sobě házeli. Že to holky nedělaly? Ale dělaly. A ta houba se nedala moc dobře vyždímat, a k tomu strašně smrděla.
