Je to opravdu zvláštní. Pro radikály symbol pokoření, poslušnosti vůči mocnému sousedovi na západě. Symbol křesťanských ctností, který se však bojí pozdvihnout meč a raději platí a platí. Pokora a poslušnost. Nesmyslný argument, ale tehdy hojně rozšířený. Jeden Václav už na náměstí stojí. Už dvě století, v jeho polovině, tam kde ústí ulice Jindřišská a Vodičkova. Barokní jezdecká socha, z roku 1687, od Jana Jiřího Bendla, zdobí zde vystavěnou kašnu. Dnes, v roce 1887 už nevyhovuje. Její velikost neodpovídá významu národa, který zastupuje. A pak ještě jeden prozaický důvod. Nedaleko kašny byla vinopalna a opilci si velmi často do kašny ulevovali, či se v ní s křikem v noci koupali, což bylo pohoršující.
Městská rada rozhodla. Socha bude a bude monumentální. Peníze se jistě najdou. Vídeň také není proti. Jak by také mohla. Na konci devatenáctého století bylo mocnářství vším možným, jenom ne vězením, ve kterém by český národ úpěl. Byl vypsán konkurz mezi sochařskými mistry. Nedopadl čistě a průzračně, ale jsme v Praze. Pomluvy, klevety, domněnky, konspirační teorie. Články novinářů, kteří sice nebyli přítomni rozhodnutí komise, ale naprosto přesně věděli, co je příčinou a kdo za tím stojí. Návrh Bohuslava Schnircha, propracovanější než ten Myslbekův, byl odmítnut. Komise jednala šalamounsky. První cenu rozdělila rovným dílem, aby pánové netratili, a příliš se nezlobili. S rozhodnutím komise nebyl spokojen ani jeden. Schnirch se cítil podveden a svérázný samorost Myslbek zase nesnášel protekci. I pokud pomáhala jen jemu, což bylo vzácné i tehdy.
Myslbek se stal na čas terčem pomluv. Odmítl totiž nabídku na vytvoření sochy Jana Husa, která měla být umístěna na Staroměstském náměstí. Na dohled Mariánskému sloupu, který bude za dalších dvacet let naprosto nesmyslně zničen. Vlastenci to brali jako úlitbu rakouským úřadům a katolické církvi. Vysvětlení, proč rakouský, státní sochař Myslbek, jak byl neprávem označován, vyhrál konkurz, bylo rázem na světě.
Myslbek byl puntičkář a pedant. Nejen vůči studentům sochařství, ale i vůči sobě. Věčně nespokojený s tím, co vytvořil. Byl schopen každý detail mnohonásobně opravovat, předělávat. Práce na soše se protáhla na dlouhá desetiletí. Bezpočet modelů a skic. Jaký má Václav být? Hrdina s mužnými rysy? Nebo pokorný a se vším smířený světec? Nakonec od každého kousek. Studium živého koně, hřebce se jménem Ardo, kterého si nechal vodit přímo do ateliéru. Pomník se rodil pomalu a těžce. Současně vznikaly i sochy světců, které stojí na rozích pomníku. Svatá Ludmila z roku 1907, (modelem prý byla uklízečka na Akademii) sv. Prokop a blahoslavená Anežka v roce 1911. Svatého Vojtěcha, s tváří kardinála a Myslbekova přítele, Františka Schönborna, nedokázal zcela dokončit nikdy.
Myslbek pracoval na této soše neuvěřitelných třicet pět let. Polovinu svého života. Sádrová forma byla vytvořena v roce 1904, a do bronzu byl odlit v roce 1908. Pražanům se pomník v celé kráse předvedl v listopadu 1912. Zemský patron se za posledních sto let jistě nenudil. Viděl ze své výšky vznik republiky, viděl pády do propastí i doby radostné a Prahu bychom si bez této sochy již dnes ani nedovedli představit. Stala se symbolem.
