Historie zajišťování bezpečnosti v českých horách je příběhem nadšení a obětavosti. Četníci, vojáci, ale i hasiči, lyžařští instruktoři a další obětavci byli v první polovině minulého století těmi, kdo zajišťovali bezpečnost na našich horách. Nebo se o to alespoň snažili. Horská služba tak, jak ji známe dnes, byla ještě v plenkách, nebo spíše ještě ani v těch plenkách.
Velikou změnu ve vývoji české společnosti přinesla na počátku 20. století především první světová válka. Po jejím skončení dochází k velkému rozvoji spolkového života. Postupný vznik střední společenské třídy umožnil i rozvoj lyžařství na našem území. Už v roce 1920 vzniká ČEDOK (tato zkratka ale byla poprvé užita až o několik let později) a v nové republice se obyvatelům naskytly nové příležitosti – cestovat. Jedním z cílů byly i české a slovenské hory a to především v zimním období. Výrazně se tak zvýšila návštěvnost hor, s čímž ale také souvisel stále se zvyšující počet úrazů i tragických nehod.
Už ve dvacátých letech proto školili špindlerovští lékaři místní hasiče v poskytování první pomoci v horách. K hasičům se přidružili instruktoři lyžařských škol, poštovní doručovatelé, lesní dělníci a místní obyvatelé. Významnou roli pak hrálo místní četnictvo, které sloužilo díky telefonnímu spojení jako první ohlašovna mimořádných událostí. Všichni tito lidé znali dobře své hory, ovšem nejednota vedení se později ukázala jako klíčová.
Předvečer tragické události
V zimě 1934 byl ve Špindlerově Mlýně zřízen zvláštní záchranný sbor, jak dokládá korespondence okresního vrchlabského hejtmana Vladimíra Vajny se Svazem lyžařů z dvacátého sedmého prosince téhož roku. Důvodem tohoto kroku bylo zajištění soustavného řízení a odborné vedení záchranných oddílů. Součástí nového záchranného sboru byli instruktoři lyžařské školy Slalom, dobrovolní hasiči a místní četníci. Byli to právě oni, kdo přijímali zprávy o nehodách, svolávali a řídili záchranné akce a vyrozumívali okolí. To vše bylo možné díky dokončení telefonického spojení četnické stanice s okolními hojně využívanými krkonošskými boudami.
Členská základna záchranného sboru se neustále rozšiřovala. Počátkem roku 1935 už měly ve Špindlerově Mlýně sídlo hned čtyři oddíly záchranářů, přičemž v každém oddíle bylo patnáct mužů. Členové jednotlivých oddílů nově drželi pohotovost, a tak byl za každé situace vždy jeden z oddílů schopen okamžitě vyrazit do akce.
Hlášení o úrazech a koordinaci akcí měli na starosti právě četníci. Konkrétní hlášení se podávala telefonicky na četnickou stanici s číslem 31 nebo i ústně. Z četnické stanice se pak svolávaly ostatní oddíly a probíhala aktivní koordinace záchranných akcí.
Osudný únorový den
Tragicky se do historie zapsal 2. únor 1935. V odpolední i večerní vánici a v následných lavinách totiž v Krkonoších zahynulo hned několik lidí, zdroje uvádí celkem osm mrtvých. Šťastně přeživší osobou se stala slečna Rennerová, dcera maršovského lesního kontrolora Rennera. Ten doprovázel svou dceru a její kamarádku z Prahy od Modrého dolu přes Studniční horu, když je zastihla lavina.
Slečna Rennerová měla opravdu štěstí v neštěstí, masa sněhu ji totiž odhodila z dráhy laviny. Její křik slyšeli kolem se pohybující lyžaři, kteří jí ihned přispěchali na pomoc. Takové štěstí už ale neměla její kamarádka a otec, ty totiž lavina zcela zasypala. Vyprostit se je podařilo až následující den, oba už ale byli mrtví.
Dalších šest obětí oné děsivé noci vypátrali vojáci, kteří se účastnili zimního výcviku na Labské boudě a na Výrovce. Poplach jim zavolal budař z Luční boudy, který oznámil, že jejich směrem vyrazil muž se ženou a pokud to je možné, ať jim vojáci pošlou několik mužů naproti. Na pomoc páru se vydal patnáctičlenný tým. Bouře však sílila a navíc se stmívalo. S přicházející tmou se však ocitali v nebezpečí i samotní zachránci.
Vojáci později vypovídali, že vítr byl tak silný, až je srážel k zemi, a sněhem byli pod oblečením celí vycpaní.
Nezbývalo tak než čekat na chatě, zda pohřešovaní dorazí sami, ženu vedl zkušený horský vůdce z Pece pod Sněžkou. Bouře však byla i nad jeho síly. Vichřice trvala celou noc a napadly desítky centimetrů sněhu. Příchodu obou pohřešovaných se však vojáci na chatě nedočkali. Když se oblačnost roztrhala, vyrazili po nich pátrat. Oba nešťastníky pak našli po asi dvou hodinách, byli na území Modrého dolu, odkud už cestu nenalezli a umrzli jeden vedle druhého.
To však nebyly jediné oběti té strašlivé noci. Vojáci dostali zanedlouho zprávu, že kromě doposud zemřelých se v Krkonoších pohřešují ještě další čtyři osoby. Byli mezi nimi dva armádní důstojníci, štábní kapitán Jan Přikryl a major Jaroslav Pazdírek a dvojice lyžařů z Labské boudy. I přes veškerou snahu zachránců ani tato akce neměla šťastný konec. Vojáci však stále nemohli najít těla svých kolegů, objevili pouze lyži v rokli, kam se nešťastníci zřítili. Pravděpodobně při ztrátě orientace sešli na samý okraj strže nad vodopádem, strhli lavinu a ta je smetla do Labské rokle.
Události tragické noci tehdy vzbudily rozruch v celé republice a výrazně přispěly ke vzniku profesionální horské služby i změně vybavení a způsobu práce četnictva v horských oblastech.
Zdroj:
STEKLÝ, A. Krkonoše, historie Horské služby a jejich přínos společnosti.
SPUSTA, Valerian a kolektiv. Laviny v Krkonoších.
www.alpy4000.cz/lavinova-historie.
