Vlastimil Burian patří mezi nejoblíbenější české herce. Prvních deset let svého života prožil v rodném Liberci. V květnu roku 1901 se rodina Burianových přestěhovala na Žižkov.
Jeho otec Antonín byl ochotník, vlastenec a živil se jako krejčí. V Praze působil jako úředník, který svého synka bral pravidelně na operu do Národního divadla. Vlastimil se odmala stýkal s lidmi, kteří se o divadlo zajímali, a také zpíval v kostele. Kromě toho byl také dobrým sportovcem, vynikal zejména ve fotbale a svého času hrál za Spartu.
Vězněn kvůli zběhnutí
Začínal hrát v Divadle na Vinohradech a ve Švanďáku. Na doporučení Karla Hašlera se přesunul do pražských kabaretů, kde se stal miláčkem publika. Během první světové války zběhl spolu se svým přítelem klavíristou Daliborem Ptákem, ale byl chycen a uvězněn. Po amnestii působil ve vojenské kapele. Po válce se mu začalo dařit a hrál komické role v Národním i vinohradském divadle, přesto zůstával věrný kabaretům. Dokonce se stal ředitelem Divadla Rokoko. O něco později si založil svoje vlastní Divadlo Vlasty Buriana, které navázalo dramaturgicky i inscenačně právě na Rokoko.
Vlasta Burian byl ve společnosti zábavný, avšak v soukromí ho trápily deprese a výkyvy nálad. Často se uzavíral ve své dejvické vile. Byla luxusně zařízená. Našli byste v ní tělocvičnu, bazén i tenisový kurt. Burian dokonce sportovce podporoval finančně.
Podruhé ve vězení a zákaz hraní
V roce 1944 jeho divadlo uzavřeli Němci spolu s dalšími divadly a bylo znárodněno. Po válce herec skončil v cele s kriminálníky a esesmany. Díky Janu Masarykovi byl propuštěn a vyšetřován na svobodě. Později byl opět odsopuzen na několik měsíců k těžkému žaláři a musel zaplatit půlmilionovou pokutu. Přišel o veškerý majetek, včetně vily v Dejvicích. Pět let nesměl vystupovat a své divadlo nemohl obnovit. Pracoval v dolech na severu Čech, poté vozil rekreanty ROH automobilem a škrábal brambory.
V roce 1950 mohl opět začít hrát. Nejprve v divadle na Kladně a poté v Karlíně. V té době začal mít zdravotní problémy. Nepřidalo mu ani to, že musel vystupovat na různých estrádách, aby se uživil. Po osmileté odmlce v roce 1950 začal opět hrát ve filmech – do své smrti jich natočil osm. Na svém kontě jich má celkem přes třicet, např. To neznáte Hadimršku, Revizor nebo Byl jednou jeden král a řadu dalších.
Do své smrti hrál také v estrádách, aby se uživil, přestože byl nemocný. V době, když hrál své poslední vystoupení v životě, měl těžký zápal plic. O život ho v 70 letech připravila plicní embolie. Zemřel 31. ledna 1962 doma v blízkosti manželky Niny, která zesnula o několik týdnů později. Roku 2002 byly jeho ostatky přeneseny z Vinohradského hřbitova na Vyšehradský hřbitov.