S notnou dávkou trpělivosti, ostražitosti a vytrvalosti se dá s těmi malými lidmi docela dobře domluvit a užít si spoustu legrace. Když byl můj syn v tomhle legračním věku, zapisovala jsem si každé slovo, některá byla jasná, spousta z nich ale ne. Ještě dneska, kdy je moje dítě na prahu dospělosti, se směju, když si v zápiscích zalistuji.
Tak například šikša byla fixa. To bylo na rozluštění poměrně jednoduché. Jilaša a jejla mi daly trochu zabrat, ale Ondra mi je ukázal na obrázku – žirafa a želva. Když z něj vypadla věta: „Mami, Belanin laje lapiámo,“ netušila jsem ani zbla. A pak mi to došlo: Slon Benjamin z animované pohádky hraje na piáno. Ale chvíli mi to trvalo! Jediné, co dodneška nevím a nepodařilo se mi nikdy rozluštit, je slovo znějící jako „tugalaj“ a ať jsem si lámala hlavu sebevíc, proseděli jsme před mnoha reklamami a hledali cokoli, co by se tomu podobalo, význam tohoto slova zůstal (nejspíš na věky) utajen. To, co znělo tehdy nejpodobněji byl Gutalax, ale ten to nebyl.
Za roky, kdy to moje „mimino“ ještě nemluvilo dostatečně srozumitelně, jsem pár slov posbírala:
Momomo – motorka
Lidiján – indián
Šklon – slon
Óto – auto
Otobus – autobus
Bakija – mašina
Kletek – krtek
Bliko – břicho
Kleš – krev
Likeja – IKEA
Gla – dva
Vlačky – hračky
Vas – haf
Lidejo – video
Bédýn – benzín
Liťulík – vrtulník
Šotky – fotky
Našta – nafta
La – vlas
Líbolý – výborný
Oví – ovečky
Když přišla doba školky a víc jsme se rozmluvili, velmi často jsem slýchala „ka“ nebo „neka“ doplněné palcem nahoru nebo dolů, podle toho, jak se synek vyspal, spíš ale podle toho, co jsem mu dovolila a co ne. Moc rád poslouchal, když jsem mu četla „Šimšálum panavelika“, tedy Fimfárum Jana Wericha. Jeho oblíbeným seriálem byl „Bolek talitel“, přeloženo Bořek stavitel. Ptal se mě, jestli znám klokankátko a ovčátko a často jsem slyšela otázku: „Mami, pojedeme do mulejumu?“. A jelo se do muzea. „Budeme se mojit a bojit“ byla hra na honěnou a na schovávanou, v kempu jsme se šli přibydlet, tedy ubytovat a v lese jsme pak hráli hry, Ondra mě zavěznil a pak byl můj zachránec. Moc rád nosil prstatý a bezprstatý ponožky.
A pak přišla doba, kdy už mu bylo rozumět velmi dobře. Jednou přišel z fotbalové přípravky a pravil: „Mami, já až budu velkej, budu pít pivo jako chlapové. A budu hrát fotbal a každýho porazím. I brankáře!“
Nejsou sladké ty naše děti? A co máte ve svých zápisníčcích vy? Podělte se s námi…
