Už jako malý kluk skončil kvůli problémům se zákonem v dětském domově a v 17 letech na učilišti postřelil vzduchovkou svého mistra do břicha. Když potom napadl průvodčího ve vlaku a následně příslušníka Veřejné bezpečnosti, dostal 30 měsíců. Ve vězení se rozhodl zabít ženu v taláru, která mu tento trest vyměřila. „Byla to komunistická kráva. Plánoval jsem, jak do jejího bytu vlítnu a vystřílím celou její rodinu, samozřejmě i s ní. Potom jsem chtěl dát na podlahu nebo na stůl svíčku a pustit plyn, aby to tam všechno vylítlo do vzduchu,“ vypověděl u výslechu.
Soudkyni naštěstí zachránilo, že Malému po jeho propuštění kdosi namluvil, že již zemřela. Touha zabíjet v něm ale neuhasla. „Já jsem prostě musel někoho zastřelit. Sice sám jsem ještě nevěděl koho a kdy, ale byl jsem si jist, že to brzo musím udělat,“ řekl pak vyšetřovatelům.
Titul u jména
S dvojicí mladíků, kteří mu slíbili sehnat pistoli, vyloupil byt, kde našli hned čtyři zbraně. Díky „škole“ v kriminálu si k ní vyrobil tlumič a v říjnu 1986 vyrazil nazdařbůh do Prahy. Nakonec ho zaujal úzký dům v Bělehradské ulici. Vybral si jméno s titulem, protože předpokládal, že by tam mohli bydlet komunisté, které z hloubi srdce nenáviděl. Dával jim za vinu, že za všechny problémy v jeho životě může režim, který ho pronásleduje.
Když nakonec zazvonil na dveře, přišla mu otevřít pětapadesátiletá žena. Okamžitě po ní vystřelil a vzápětí i po jejím těžce nemocném, jednasedmdesátiletém manželovi. Přelepil jim ústa páskou na koberce, na každého ještě dvakrát vypálil a byt vykradl.
„Nedá se nic dělat, děvenko“
Další týden i se dvěma kumpány vyrazil do Ústí nad Labem, kde projevil největší krutost. Znovu si vybral byt s titulem na zvonku. Jenže u důchodců, kteří nebyli zrovna doma, byla v tu dobu jejich jedenadvacetiletá dcera s malým miminkem. Střelil ji hned ve dveřích. Mladá matka se v bezvědomí sesunula v chodbičce na zem. Malý ji dokonce svlékl a svým společníkům se chlubil, jak je pěkná. Když se probrala, prosila ho na kolenou, ať ji nezabíjí, že má malé dítě. To ale s Malým ani nehnulo. „Mrtví nemluví, nedá se nic dělat, děvenko,“ řekl jí a střelil ji ještě jednou do hlavy. Z bytu ukradli peníze a šperky, do zámku bytu ještě nacpali sirku, aby zkomplikovali každému dalšímu vstup dovnitř. Tam přitom zůstalo plačící dítě, které spolu se svou mrtvou dcerou našli až jeho prarodiče.
„Chřupne vaz a je konec“
Krátce poté zatčený Malý s trestem smrti počítal. Dokonce by byl prý naštvaný, kdyby mu dali doživotí. „Chřupne vaz a je konec,“ nechal se slyšet s tím, že to pro něj bude vykoupení.
„Obžalovaný Jaroslav Malý se trestných činů vraždy dopustil v podstatě proto, že měl pocit křivdy a že se tímto způsobem chtěl mstít společnosti. K tomuto jednání si vybral zcela neznámé lidi, bez vztahu k jeho osobě i domnělé křivdě, a tyto osoby naprosto chladnokrevně a navíc i nikoli jedním aktem usmrtil. Jedná se nepochybně o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, neboť jeho jednání svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, o naprosté neúctě obžalovaného k lidskému životu,“ stálo o něm v rozsudku smrti, kterého se nakonec doopravdy dočkal. Jenže trest smrti byl krátce poté zrušen a Malý dostal doživotí.
Ani ve vězení si ale nedal se zabíjením pokoj a spoluvězni, který visel na oprátce, prudce zatáhl za nohy, čímž dotáhl smyčku kolem jeho krku a ten se udusil. Dalšího trestu za tento čin se už ale Malý nedočkal. V roce 1991 se oběsil sám. Důvodem však prý nebyly výčitky svědomí, ale jeho zhoršující se revmatismus.
