„Viděla jsem, jak tálibánci bijí ženy na tržišti. Některé z nich na sobě měly kalhoty, které se tálibáncům zdály moc těsné. Jindy zase zbili dívky jen za to, že se usmívaly a povídaly si moc nahlas,“ říká šestnáctiletá Farkhunda. „Měli byste vidět, jak strašně ty holky potom vypadaly.“
Farkhunda loni v září přestala chodit do školy a od té doby bojuje s depresí. Je z chudé rodiny a tak nemá prostředky, aby si mohla koupit Tálibánem předepsanou abáju – svrchní oděv podobný burce, který zahaluje celé ženino tělo. „Od té doby jsem dokonce přestala chodit studovat do madrasy (náboženské školy), je lepší být doma než někde potkat tahle zvířata,“ říká.
Tak vypadá současný život v Afghánistánů, rok po tom, co moc vzalo do svých rukou hnutí Tálibán. Navzdory svým slibům, že hnutí pomůže přinést mír a stabilitu do země zničené válkou, využilo politické situace, kdy celý svět obrací svou pozornost na Ukrajinu a Vladimira Putina, a zavádí ještě přísnější restrikce, než kdy dříve.
Dívky a ženy v Afghánistánů se musí podrobit přísnějším omezením, než kdekoliv jinde na světě. Na veřejnosti musí být vždy úplně zahalené, nesmí vycházet z domu bez mužského doprovodu a mají zakázáno studovat na středních a vyšších školách.
Desetiletá Maryam je v šesté třídě základní školy, což podle pravidel Tálibánu znamená, že za pár měsíců bude muset své vzdělávání ukončit. Maryam má ale vymyšlený plán, jak na škole zůstat aspoň o chvilku déle: „Dám si pozor, abych neodpověděla správně na moc otázek. Rozhodla jsem se, že v testu propadnu, abych mohla šestou třídu studovat znovu,“ říká.
Život v Afghánistánu není těžký jen pro ženy, krize dopadá na všechny. Sadar a jeho žena dříve pracovali v bezpečnostních složkách. Vydělávali dost na to, aby si pořídili pozemek a postavili dům. Když ale přišel k moci Tálibán z práce je oba vyhodili.
Sadarova manželka tak je doma s dětmi, zatímco on se snaží sehnat jakoukoliv práci. Když má štěstí, povede se mu sehnat brigádu alespoň na jeden den v týdnu – dělá těžkou manuální práci a za všechnu tu dřinu si vydělá jen 200 afghání – v přepočtu asi 55 korun.
„Je to pro mě těžké, nejsem na takovou práci zvyklý, ale mám rodinu, kterou musím živit,“ říká Sadar. „Momentálně nemám doma ani 1000 afghání (asi 280 korun), přísahám. Moje matka má cukrovku a my nemáme peníze na její léky.“
„V naší vesnici teď máme čtyři hřbitovy,“ říká jiný muž, 53 let starý Ainullah. „Ještě před dvaceti lety jsme měli jen jeden. Nedávno do vesnice přišla charita, chtěli rozdávat jídlo dětem, které přišly o někoho z rodičů. A takové děti našli prakticky v každém domě ve vesnici.“
Situace v Afghánistánu je zoufalá. Místní lidé už zažili příliš mnoho vraždění, utrpení je zde přítomné všude a neustále. A zoufalé podmínky vedou k zoufalým činům.
„Mnoho, mnoho lidí se přidalo k Tálibánu kvůli bolesti. Kdyby přímo před vámi někdo zabil vašeho otce nebo syna, nechtěli byste se pomstít? A způsob, jak to udělat, bylo přidat se k Tálibánu,“ vysvětluje Mohammad, kterému je 26 let.
Odborníci varují, že pokud se bude situace v Afghánistánu vyvíjet i dál tímto směrem, nemůžeme si být jistí, k jakým hrozivým důsledkům to povede.
„Jen 2 % Afghánců jsou starší než 60 let a 45 % z nich je pod 14 let,“ uzavírá Hank, veterán několika afghánských občanských válek. „Žijeme s lidskými časovanými bombami. Dejte klukovi sto dolarů a kalašnikov a máte bojovníka. Vyrůstají se zbraní v ruce a nepotřebují dva týdny výcviku – hoďka jim bohatě stačí.“
Všechna jména uvedená v článku byla kvůli bezpečnosti dotyčných osob změněna.
Zdroj: The Guardian
