Na podzim roku 1892 se do krajinářské školy Julia Mařáka na pražské akademii hlásil Bedřich Plaške (*7. ledna 1875 v Jaroměři) – a byl přijat.
Vyjížděl často do plenéru se svými spolužáky – například v červnu 1893 pobýval s Františkem Kavánem, Bohuslavem Dvořákem a Jarslavem Panuškou v Podkrkonoší v Dolní Kalné u mecenáše Noska, na podzim 1894 pak opět s Kavánem na Lužnici v Měřičkově mlýně.
Bedřich Plaške se brzy stal oblíbeným pro živý temperament, sympatický zjev i srdečnou, přímou povahu. Záhy byl vítán ve vyšším oddělení starších žáků Mařákových, zvláště když se dovedl uplatnit při jejich „muzicírování“. Totiž – u Mařáka se vpodvečer po skončené práci zpívalo. Pod řízením Františka Kavána měli tito zpěváci – Baťka Dvořák, Josef Holub, Ferdinand Engelmüller, a když Holub odešel Plaške — dobré renomé.
Mařák povšiml si druhého talentu mladého malíře a když zjistil, že Plaške neumí noty, postaral se, aby se je naučil.
„Jednoho dne, asi v roce 1895, zavedl Mařák Plaškeho na poradu k tehdejšímu řediteli pražské konservatoře, svému příteli Antonínu Bennewitzovi. Zde se rozhodlo, že Plaške vstoupí na konservatoř k tehdejší profesorce zpěvu paní Malingerové, a ta uznala Plaškův hlas za vhodný pro divadlo a přijala jej za žáka. Jelikož však prof. Malingerová (první Evička v Mistrech pěvcích norimberských) za nedlouho měla ukončit svoji činnost v Praze, přešel Plaške ke slečně Leontině von Dötscherové, u níž pobyl čtyři léta. Mařák, jako dobrý muzikant stále sledoval vývoj Plaškův a jeho zájem přenášel se i na toto hudební pole,“ vzpomínal Plaškeho spolužák, krajinář Alois Kalvoda (1875 ve Šlapanicích u Brna – 1934 v Běhařově na Klatovsku).
Dodejme ještě, že deklamaci se učil u jedné z nejvýznamnějších hereček své doby Otilie Sklenářové – Malé (1844 ve Vídni – 1912 v Praze).
Sám Plaške v jednom dopise přiznal: „Já na té konservatoři s počátku lenošil, což Mařáka jednou zle rozzlobilo, a trpce mi to vyčítal. Pak ovšem moje pilnost rostla, protože jsem ho nechtěl zarmoutit, tak jsem ho měl rád!“
Plaške se zabral do studia zpěvu s plnou vervou.
Po absolutoriu pražské konservatoře i akademie (1899) byl přijat k drážďanské opeře.
Byl tu angažován až do roku 1936; vystupoval pod jménem Friedrich Plaschke.
Manželkou se mu stala pěvkyně Eva von der Osten (1881 na souostroví Helgoland v Německu – 1936 v saském Tharandtu). Žili v Medingenu u Drážďan.
Tam ho navštívil kolega a přítel Kalvoda: „Konali jsme s Plaškem jakousi agrárně krajinářskou obchůzku v půvabném okolí velkostatku, jehož parkem protéká potok, stromovím hojné zarostlý, a kde v účelném rozpoložení leží všechny nutné objekty racionálně vedeného hospodářství. Vedle budov hospodářských stoji tu vlastní elektrárnička, menší lihovar, pila, kovárna, ubikace pro dělnictvo, stáje atd., drůbežárna, zahradnictví. Všude vidět pevnou ruku a pořádek. V okolí jsou rozlehlé polnosti i lesy, které patří k velkostatku. Plaške je oddán půdě tělem i duší.“
Krom Semperovy opery v Drážďanech hostoval v Bayreuthu, v Plzni, v Neues Deutsches Theateru v Praze a v brněnském divadle.
V letech 1936 – 1938 byl angažován v Národním divadle (od roku 1925 byl jeho čestným členem) a vykonával funkci náměstka šéfa opery Václava Talicha.
V roce 1938 odešel Plaške na vlastní žádost do důchodu, ale spolupráci s Národním divadlem úplně neukončil.
Bedřich Plaške zemřel téměř zapomenut 4. února 1952 v Praze.
Je pochován na hřbitově na Malvazinkách.
Nezapsal se nám jako velký český krajinář, ale jeho jméno zůstává slavné a v dějinách Semperovy opery v saské metropoli je zvěčněn natrvalo.
Zdroje: Alois Kalvoda, Národní listy, 1929; Michael Zachař: Mařákova škola, 2002; Wikipedie